Kam nechodí slunce, přijde doktor z hor?

Po vcelku krátké době v novém působišti jsem byla nucena vyhledat místního lékaře. Hlava bolela jako bych vypucovala zásoby alkoholu mé ruské spolubydlící Anny. Uši, které mám na té hlavě, v bolesti soupeřily jedno s druhým. Překrvené mandle mě odkázaly k dietě, neboť každé polknutí byl očistec. A hnisavé čepy, které se na nich objevily, se tvářily, že se nějakým bioparoxovým zadupáním zahnat nedají. Ještěže Anna už se vyznala. Doporučila mi doktorku Kubec, která ve svých propagačních materiálech slibuje rodinný přístup, radu a pomocnou ruku v jakékoliv situaci. Zkrátka hotový tyrolský Bergdoktor.

A tak jsem ji vyhledala. Do ordinace mě museli volat několikrát, na oslovení „Frau“ jsem hned tak nezareagovala. Ovšem místo zkušené lékařky mi ruku podávala dvě písklata. Fešák, kterému několikadenní strniště přidávalo na váženosti, druhý jako v té koledě o třech králech postával vzadu a tvářil se, že i na tři metry rozpozná, co vás trápí. Poté, co jsem jim sdělila, že asi brzy umřu, protože přes bolavý krk do sebe nedostanu všechny ty cukry, na které je moje tělo zvyklé, chopil se modrooký vousáč baterky a mezinárodním Áááá mě vyzval k pochlubení se sovětsky rudými mandlemi. Pak se rychle vzdálil a trochu mě zklamalo, že si diagnózu neověřil prohmatáním místních uzlin ani že na mě nevytáhl svůj stetoskop. Zato krátce podebatoval s kolegou a podaroval mi dva lístečky, díky kterým jsem v lékarně za rohem rázem byla o pár euro chudší.

Antibiotika zabrala během pár dní, načež ztrátu v energetickém přísunu jsem dohnala za pár hodin. A tak jiný doktor suplující Dr. Kubec mohl konstatovat, že červená vlastně není červená a že místo abych čerpala ze sociálního systému, je načase, abych do něj zase začala přispívat.

V tu dobu byla marodná také ona Ruska. V ordinaci se na ni začínala přilepovat vizitka pana Konráda, největšího hypochondra Tyrolska. A když po několika týdnech polykání bílých, žlutých, hnědých, potahovaných i šumivých tablet nepřestávala většinu dne trávit na toaletě a ani betonová boule na tříslech neměkla, vydala se do Vídeňské „Motole“. Zdejší Hippokratovou přísahou zatížené hlavy se nejdříve snažily situaci odlehčit vtipkováním. Jestlipak pacientce nebyl zaslán balíček z rodného Kurska, který mohl obsahovat něco, co by znervóznilo její trávicí soustavu? Testy ovšem ukázaly, že nemožné asi bude skutkem a že zanícený štípanec, který má na noze, je pravděpodobně z hostiny, kterou si na ní uspořádal hmyzí jedinec, přenašeč takzvané zaječí nemoci.

A tak ji pustili do domácího ošetřování s tím, že na finální diagnózu si bude muset počkat. Jednou v noci mě vzbudil humbuk z kuchyně. Anna vařila, sledovala komediální filmy, googlovala všechno o zajících a taky si balila tašku do nemocnice, protože už už měla pocit, že se jí natahují uši a na zadečku zaobluje zaječí ocásek. Pravda, trochu poskakovala jako ten chlupatý býložravec.

Druhý den ráno se odevzdala do péče lékařů místní všeobecné nemocnice. A protože hlavy pomazané pořád disktuovaly nad diagnózami (až to hraničilo s přeháněním, které tady bylo v devatenáctém století: „Moje diagnóza je, že potřebujete další diagnózy“¹.) a nevěděly, jakou léčbu přesně nasadit, sama si naordinovala ke koňským dávkám antibiotik taky Prosecco a karí aromaterapii každodenním posedáváním v nedaleké indické restauraci.

Po čtrnácti dnech ji propustili a my mohly oslavit, že diagnóza byla správná a že co nevidět odhopká zpátky do Německa, kde již několik let žije a kde ji do péče převezme tamní tým odborníků. To už prý nebude žádný Sonnenstein. Lékaři kromě podání ruky na uvítanou a debatování o diagnózách taky léčí. Přejme jí, aby se  dočkala svého happy endu jako skoro všechny příhody onoho mnichovského chirurga, který  to uměl stejně dobře se skalpelem tak i s pluhem.

¹ Louis James, Xenofobní průvodce: Rakušané