"Ahoj, kam jedeš?" ptá se Kámoška na nádraží své známé a pomyslí si, že je nějaká zničená, no jo, pátek. "Domů, a právě přemýšlím, že půjdu ve tmě sama z nádraží. Jsem z toho nervozní", odpoví paní Alejánevím.
Kámoška: Jak to máš daleko?
Paní Alejánevím: No, já nevím, asi tak 2 kilometry, ale bojím se jít ve tmě a sama.
Kámoška: No jo, u vás je to hrozný. A autobus ti nejede? Od rychlíku by měl, ne.
Paní Alejánevím: Nejede.
Kámoška: Tak mě napadá, že já vlastně taky půjdu od vlaku 20 minut svižným krokem ve tmě a sama přes celé město. A jak se máš? Pořád šiješ?
Paní Alejánevím: Je to náročný, lidí si už nedávají šít, spíše opravuju, ale jsem překvapená, že už od začátku roku chodí. Dříve v lednu nechodili.
Kámoška: Tak to je fajn, to ti přeju.
Paní Alejánevím: Ale já nevím jak to bude dál. Je to takové paběrkování.
Kámoška: A nechceš zkusit něco nového, třeba internetový obchod s módou nebo s potřebami pro švadleny, aspoň si přilepšíš.
Paní Alejánevím: Ale já nevím, když je někdo zvyklý v práci na počítač, tak mu to nedělá problémy. Ale pro mě je to těžké.
Kámoška: Mohli byste něco podniknout se synem, co vlastně studoval?
Paní Alejánevím: On je ajťák...
Kámoška: (Jí skočí do řeči), Fakt, to je super. Pro něho je založení internetového obchodu hračka.
Paní Alejánevím: Hmmm.
Kámoška: Pamatuju si, že jsem vás minule potkala s maminkou a synem. Jak se mají? Kolik už je mamce, přes osmdesát, že?
Paní Alejánevím: No jo, mamku bolí koleno.
Kámoška: No, to nás už bolí taky, že. (Směje se.) A co dělá syn?
Paní Alejánevím: Barmana.
Kámoška: (Nadšeně.) Fakt? No, on je takový příjemný. A kde, u vás?
Paní Alejánevím: No, ale já nevím, nelíbí se mu tam. Hledá si něco jiného.
Kámoška: A dál na vysokou nešel?
Paní Alejánevím: Ne, to stojí peníze, my bychom to neutáhli.
Kámoška: No a při práci, u nás dělá spousta lidí dálkově vysokou, nemusí nikam dojíždět, mají to ve městě.
Paní Alejánevím: Už jede vlak.
Kámoška: Konečně.
Obě se uvelebí v poloprázdném rychlíku ČD směr Praha. Paní Alejánevím vytáhuje z kabelky popsaný papírek.
Paní Alejánevím: Musím se podívat, kdy mi jede autobus.
Kámoška: Stihneš ho?
Paní Alejánevím: No, asi jo. Ale není jisté, že pojede. Už se mi stalo, že nejel.
Kámoška: Jak to, když je autobus napsaný v jízdním řádu?
Paní Alejánevím: No, když vystoupí třeba jen pár lidí, tak nejede.
Kámoška: Jakože kvůli pár lidem se mu nevyplatí pro vás přijet? A jak ví předem, kolik lidí vystoupilo z vlaku? Co to je za systém. Já bych si stěžovala. Vždyť to platíš ze svých daní, každé město přispívá na dopravu.
Paní Alejánevím: A k čemu mi to bude, když si budu stěžovat?
Kámoška: Třeba si to už řidič nedovolí a příště máš jistotu, že autobus pojede. A vlastně, manžel by pro tebe nepřijel?
Paní Alejánevím: Ten je rád, že sedí, ráno v 5 vstává do práce. (Zítra je sobota.)
Následuje stanice, kde bydlí Paní Alejánevím. Ta vstává ze sedadla a loučí se. Good luck.
