Zaručené návody na "štěstí"

Rady jak se přiblížit tomu pro některé nedostižnému stavu štěstí čteme všude. Pro ty skromnější sedm rad jak být alespoň šťastnější: být vděční, nebýt na nic sami, odpouštět, naslouchat, nezávidět, usmívat se, neobviňovat. Jak je těžké řídít se těmito radami, když člověk klesá pod tíhou povinností, nepochopení, zajištění existence v dnešní nejisté době.  

Nikdy se nevzdávej

Všichni touží být šťastní, vždyť v romantických seriálech a filmech to funguje, tak proč by ne v reálném životě. Protože to není možné? Proč nám nestačí jen skromný pocit spokojenosti, který většina lidí zažije jen zřídka nebo vůbec. Pocit, že můj život má smysl, což je zřejmě základem životní spokojenosti.

Jenže my chceme být šťastnější a nejlépe právě šťastní. Je to vůbec možné? Prý se máme obklopit šťastnými lidmi, osvojit si novou dovednost, mít nad sebou kontrolu, opět ten neustále připomínaný úměv, nebo se prostě vykašlat na to štěstí a jenom si žít a nakonec rada asi nejužitečnější - terapie.

Všechny ty rady jsou super, jenže nefungují pokud se je člověk snaží dodržovat mechanicky, pokud je má načtené a nevychází přirozeně z jeho nitra. Lidé, kteří jsou skutečně spokojení, se o takový stav nesnaží, prostě  žijí a jejich pocity, intuice, morálka jim napoví jak dál.

Základem spokojeného života je vnitřní sebevědomí. Dostat na povrch zasuté křivdy a vyrovnat se s nimi pomůže dobrá psychoterapie dnes už dostupná i v menších místech. Mnozí se bojí odhalit své nitro, jenže jen tak se posuneme dále. Celý život je vlastně cesta a dodržování určitých pravidel. Pravidla, to zní nepříjemně. Řád, hlavně ten vnitřní, pomáhá životní jistotě a pocitu ukotvenosti v životě.

Často si lidé připadají jako slon v porcelánu. V určitých situacích ví, že něco není v pořádku, ale pokud situaci nerozumí, nemohou nic měnit. Intuice jim dává znamení, jenže jaké, co s ním?

Rady jsou bezva, jenže pokud jen dodržujeme něco, co jsme načetli, efekt je nulový. Vniřní jistota způsobí, že nebudeme na věci sami, protože k nám bude přitahovat vhodné přátele. Odpouštět nebo nešťourat se v každodenních křivdách je snadné s pocitem vnitřní jistoty. Je těžké nezávidět, když jsme nespokojení a naše sebevědomí je někde proklatě nízko. Často obviňujeme druhé, že jsou příčinou našich problémů, takže nic neřešíme, vždyť za to nemůžeme. Věčný křečovitý úsměv na tváři spíše odradí, protože je nevěrohodný. Může se někdo stále usmívat? To nemůže, přesto se usmívá a úsměv tak spíše působí ironicky. 

Není nad upřímný úsměv či smích.