Wilkinson a uherák v dopisní obálce

Žiletky Wilkinson přicházely tetě René pravidelně, aby váha dopisu byla co nejnižší, bez papírového obalu nalepené ve dvou řadách na lehounkém papíře v dopisu od neteře Jutky z New Yorku. Jutka byla velmi hodná a vynalézavá v tom,

jak své jediné z celé rodiny přeživší tetě v Maďarsku trochu přilepšit. Jistě, vynikajícími žiletkami Wilkinson z vynikající oceli přilepšila spíše jejímu manželovi, ale chodily od ní také jednou za čas balíky plné krásného oblečení, které použila teta René nebo je prodala či darovala Miriam. Miriam si vzpomíná na krásné červené páskové boty se skleněnou barevnou ozdobou, jemný mohérový svetřík s našitými skleněnými kamínky do vzoru a další krásné kousky oblečení. Strýc Laci nosil pánské košile z jemné bavlny, také nosil krásné obleky z jemné vlněné látky, nebo třeba kabáty. Teta se pyšnila halenkami a svetříky, které nikdo jiný neměl. Teta byla velká parádnice, vždycky vzpomínala, jak jí bratři, kteří před válkou žili v Budapešti, Vídni či Berlíně vozili odtamtud krásné oblečení a ona patřila v Bytči mezi nejlépe oblékané ženy.

Nebylo proto divu, že se do ní zamiloval pozdější známý podnikatel v Rhodesii, kam odešel ještě před válkou, Emil Šalgo. Na stránkách českého velvyslanectví v Harare (do roku 1982 Salisbury, dnes hlavní město Zimbabwe) je o něm tento text:

Třetí Čechoslováky založenou firmou existující dodnes jeCentral Dry Cleaners and Steam Laundry, kterou v Salisbury a Que Que (Kwekwe) na konci 40. let vybudoval Emil Šalgo (narozen 1907 v Hliníku nad Váhom, zemřel kolem 1985 v Harare, původním jménem Emil Schlesinger) spolu s rodinou Donnerových (údajně pocházející též z Československa, ale do Rhodesie přišli z Jihoafrické Unie). V 50. a 60. letech patřila firma k nejmodernějším a největším ve svém oboru v Rhodesii, a když byla v roce 1972 prodána dnešním majitelům, Donnerové a Šalgové patřili ke známým rhodeským podnikatelům a vlastníkům nemovitostí.

Emil Šalgo a teta René zůstali v kontaktu a on ji také po válce finančně podporoval. Například v 60. letech jí poslal peníze na televizi, která byla tehdy v Maďarsku ojedinělá. Miriam Emila a jeho ženu potkala v Žilině, kam přijeli na návštěvu, jistě navštívili i Emilovo rodné město. Neměli děti stejně jako René.

Teta René se asi inspirovala Wilkinsonkama a jednou poslala své praneteři v obálce několik koleček uheráku. To se ale Miriam dozvěděla až z následujícího dopisu, neboť do Havířova byla doručená jen dopisní obálka s mastnými fleky. Kdoví, co se s těmi několika kolečky salámu cestou stalo. Miriam pokaždé, když z Maďarska odjížděla, dostala od tety jednu štangli uheráku. Zejména v době, kdy už studovala vysokou školu v Praze a bydlela na koleji, si salám šetřila a každý den snědla jen kousek. Tak se stalo, že salám už byl opravdu vysušený a při krájení si Miriam odřízla kousek palce na ruce. Bylo to už večer, a tak Miriam utíkala na blízkou pohotovost, kde ji ale odmítli kousek palce přišít a poslali ji do nemocnice v Krči. Protože palec hrozně krvácel, Miriam si na něj nasadila igelitový pytlík. Po téměř hodině, kdy dorazila do nemocnice, byla již krev v sáčku sražená. Tam jí špičku přišili, nejhorší byla injekce do kůže na palci, o níž paní doktorka prohlásila, že je hroší. Uřízlá špička se kupodivu dobře zhojila a je opět citlivá jakoby se nic nestalo.