Paní se někdy dá do řeči se sehnutou, šourající se důchodkyní. Pozdraví se, proberou její nemoci, rozloučí se, a jdou každá svou cestou. Nedávno, bylo před vánocemi, si Důchodkyně postěžovala, že je nemocná, nemůže spát, nic ji nebaví.
Paní: Máte tady nějakou rodinu?
Důchodkyně: Syna a dceru, ale to víte, oba mají svoje starosti a nemají čas na mámu.
Paní: Jezdíte někdy za nimi?
Důchodkyně: Paní, syn má malý dům a dcera je daleko, až v ... (důchodkyně vysloví název města asi 50 km vzdáleného).
Paní: Chodíte někdy s kámoškama třeba na kávu?
Důchodkyně: Ale paní, dneska má každý své starosti, rodinu. Ony hlídají vnoučata, pomáhají dětem.
Paní: Víte co, tady je takový kroužek Trénování paměti. Chodí tam můj kolega s paní. Vždycky jdou pak na kafe, kolem něho houf ženskejch, důchodkyň. Máte na to penízky, abyste si mohla sem tam někam zajít na něco dobrého?
Důchodkyně: No, to není problém, peníze mám. Já se bojím mezi lidi, já tam nepůjdu. Víte, kolik už je mi let? Bude mi sedmdesát!
Paní: (Se pousměje). To není dneska přece žáden věk. Mám kámošku, které je 89 let, přežila Osvětim, a je pořád čilá, zajímá se o všechno kolem, chodíme spolu na kávu. Já vás na to Trénování paměti zavedu, abyste se necítila napoprvé nepříjemně.
Důchodkyně: Mě bolí záda, já mám bolesti, tak daleko nedojdu. Jsem celá špatná, nemůžu spát. O víkendu tady byla dcera a pokazila se mi televize. Paní, já jsem z toho byla úplně špatná. Vůbec jsem nevěděla co dělat. A ještě tady byla dcera na návštěvě, zrovna se televize musela pokazit.
Důchodkyně i Paní se opět potkají po vánocích. Důchodkyně je ještě sehnutější a ustaranější.
Paní: Dobrý den, jak se máte, dneska nám konečně vyšlo sluníčko.
Důchodkyně: Paní, já jsem hrozně nemocná, beru prášky na nervy. Nevím, co mám vařit, ještě mám polívku ze včerejška, jsem úplně zmatená.
Paní: Byla jste se zeptat v tom Domově důchodců? (Na ulici, kde paní bydlí, je Domov důchodců. Paní tam chodí volit, tak to zná).
Paní: No, už jsem tam šla a zase jsem se vrátila, já nevím, já se bojím. On tam nikdo nebyl.
Paní: Pojďte se tam teď zeptat, aspoň budete vědět co a jak. Můžete si zatím napsat žádost.
Důchodkyně si stěžuje na bolení všeho možného, ale přece jen kráčí pomalu za Paní do Domova důchodců.
Paní: Pojďte, zkusíme se zeptat. (Jedna ze zaměstnankyň se objeví s kbelíkem a smetákem v ruce). Dobrý den, je tu prosím někdo ze zaměstnanců, tady paní chce napsat žádost o umístění do Domova důchodců.
Paní je vede do kanceláře, kde se Důchodkyně ujme pracovnice a vyplňuje s ní žádost o umístění do Domova důchodců.
Důchodkyně: Ale já ještě nechci, tak za rok, za dva. (Pracovnice jí vysvětluje, že se stejně docela dlouho čeká a nabádá ji, aby si vyplnila žádost, aby už běžela lhůta v případě, že bude potřebovat umístit do Domova důchodců.)
Přichází sociální pracovnice, která rozebírá s Důchodkyní její situaci, ptá se na její zájmy, problémy, zdravotní stav.
Paní: Musíte jít mezi lidi, každý den, jinak budete mít psychické problémy. Není dobré být pořád sama zavřená doma.
Po měsíci se obě ženy opět potkají. Důchodkyně jde úplně sehnutá a pomalu kráčí domů s malým nákupem.
Paní: Dobrý den, byla jste nakoupit? Jak se máte?
Důchodkyně: (Začíná plakat). Ani se neptejte, jsem celá oblbnutá práškama, ani nemůžu jít, v obchodě zapomenu, co jsem chtěla nakoupit. Mám jít do blázince.
Paní: Jak to?
Důchodkyně: Právě jsem byla u psycholožky a ta mi navrhla, že si mám jít lehnout do nemocnice. Do blázince.
