Pilot letadla chystajícího se na přistání na letišti Ben Gurion v Tel Avivu hlásí: Vážení cestující, připoutejte se prosím, zůstaňte sedět na svých místech dokud stroj nezastaví, a vypněte prosím svá mobilní zařízení.
Cestujícím, kteří sedí, přeji veselé vánoce, a těm, kteří již netrpělivě postávají v uličce a volají svým blízkým, přeji šťastnou chanuku.
Tohle hlášení fakt není vtip. Miriam před čtyřmi lety cestovala do Izraele na program Sar El. Vybrala si let ukrajinskou leteckou společností AeroSvit s mezipřistáním v Kyjevě. Letenky byla jednak levné, a Miriam ještě nikdy nebyla v Kyjevě. Do 40 kilometrů vzdáleného hlavního města Ukrajiny se sice tehdy nedostala, ale prožila zajímavé chvíle.
Let z Prahy do Kyjeva proběhl v klidu ve společnosti souseda, který na Ukrajině pracuje. Miriam se o této zemi dozvěděla spoustu zajímavých informací. Během přistání kroužili na Kyjevem a Miriam měla poprvé v životě možnost spatřit z výšky prosvícené sluncem meandry opravdu velké evropské řeky, tady Dněpru. Ohromilo ji jakoby roztrhané pobřeží se spoustou zátok a výběžků pevniny. Něco pro Středoevropanku neobvyklého.
Něco podobného zažila v bývalé Jugoslávii, v době války mezi Srbskem a Chorvatskem. S manželem kamarádky se vydali se sítí k ramenu Dunaje. Síť byla natažená mezi dvěma blízkými břehy, druhý den ji jeli zkontrolovat. V období války byly ulovené malé štiky opravdu vítaným zpestřením omezeného a nepřiměřeně drahého výběru potravin v tamějších obchodech. Miriam ještě neviděla živou štiku, které její společník vytahoval ze sítě a poté usmažil na grilu na dvoře. Byla to opravdu výborná pochoutka.
Přestávka na letišti v Kyjevě mezi oběma lety proběhla v klidu a Miriam se vydala k řadě cestujících připravených odletět do Tel Avivu. Letadlo bylo poloprázdné a Miriam jako první přinesla letuška vegetariánské jídlo. Poté se věnovala ostatním cestujícím. V letadle cestovala skupina mladičkých ortodoxních Židovek s velmi malými dětmi v doprovodu starší ženy. Ženy po celou dobu letu běhaly v uličce a pokřikovaly na sebe. Stále někomu volaly mobilem a mezitím si odbyly mateřské povinnosti. Miriam a další dva cestující v zadní části letadla, mladí Němci, se nestačili divit. Jen pozorovali, co se na palubě děje, a přemýšleli, jestli je to běžné, či mají štěstí na velmi nezodpovědné cestující.
Poté, co skupina dojedla výbornou košer večeři, ženy každá zvlášť odnášely nádobí dozadu letuškám do kuchyňky. Během přistání v Tel Avivu ženy pobíhaly uličkou a volaly svým blízkým, že už se blíží. Letuška se nejprve pevným hlasem snažila ženy usměrnit, ale ty na ni nedaly a pokračovaly ve své činnosti. Hlas letušky postupně zesiloval a stával se zoufalejším, a její Siditěs, siditěs, pažalujsta, nikdo nevnímal. Všichni jsme si oddechli, když letadlo dorolovalo k letištní budově a my jsme vystoupili na pevnou zem.
Miriam svůj zážitek vyprávěla známým v Tel Avivu a kolegům na dobrovolnickém programu Sar El v Izraelské armádě. Všichni se smáli a přikyvovali, že to jsou Izraelci. Při zpátečním letu za tři týdny byla Miriam jen trochu nervózní, když vedle sedící matka v šátku s dcerou neustále držely v ruce mobil.. Přestup z mírně zpožděného letu do Kyjeva na Prahu proběhl v rychlosti tak, že jakási paní u umakartového stolečku si na pokrčeném papíru zaškrtla tužkou jejich jména v seznamu, a mohlo se letět domů.
Jenže utrpení Miriam ještě neskončilo. Přímo za ní seděli mladí ukrajinští manželé s asi dvouletou holčičkou, která během celého letu brečela a brečela. Miriam napadlo, že jí nadávání moc nepomůže, a tak holčičku vzadu škádlila rukama a cuchala jí vlasy. To byly jediné okamžiky, kdy se trochu zklidnila a hrála si s jejíma rukama. Miriam ji ani nezahlédla, v malém prostoru nemohla otočit hlavu. Při vystupování se na rodiče usmála, aby si nemysleli, že jí to dělalo bůhvíjaký problém holčičku zklidnit. Ti se na Miriam ani nepodívali, natož, aby jí poděkovali. Tak to často ve světě chodí.
