Vegan ve čtyřhvězdičkovém hotelu - 3. den, oběd

Ráno na pročištění ovocný salát z melounu, ananasu a pomeranče. Člověk je hned plný energie a dobré nálady. Po schůzi kapka džusu a dva kousky jakéhosi mřížkového zákusku s jablky, a jde se jednat.

Po bramboračce s malými houbami přináší obsluha spolustolovníkům knedlíky s červeným zelím a kachní stehno. Vůně se šíří celým sálem. A opět mírný šok. Vegance přistane na stole talíř s knedlíky a červeným zelím a jakýmsi hranolem posypaným čímsi žlutým. Zprvu se projevuje nadšení ze zelí a zřídka konzumovaných knedlíků, příloha je zřejmě tofu, ale ouvej. To cosi je nahořklé a po druhém soustu odloženo stranou, kdyby aspoň přinesli knedlíky s pořádnou kopou červeného zelí. Jenže ve snaze opět improvizovat při neznalosti vaření bez masa, se na talíři ocitl takzvaný šmakoun, který známá veganky, šetřící čas nákupem v polotovarech, vždy s nadšením popisuje, ba co hůř, doporučuje.

Jelikož vegani vejce nejí, na její doporučení se veganka tváří vždy neutrálně a představuje si, jak do sebe cpe cosi, co je pravděpodobně vyrobeno z několika vajec, a tudíž plné bílkovin a cholesterolu, na rozdíl od lahodných a lehkých zeleninových jídel.

Číšnice sklízející ze stolu se s údivem podívá na ten rozměrný kvádr neurčité barvy ponechaný na talíři svému osudu. Možná chce veganka příliš, avšak vždy s nadějí v lepší příští doufá, že za rok bude líp.

Ještěže se náhle objeví před stolovníky malý kousek švestkového koláče, veganka si spraví chuť. Tohle je alespoň malé zadostiučinění za všechna příkoří, kterým musela čelit od experimentujícího kuchaře, který by uřinil lépe, kdyby si ve volném čase alespoň něco málo přečetl o vegetariánském vaření.