Za totáče prý nebylo možné říkat pravdu. Práce, děti, sousedi, strana... Kdyby kdosi zjistil, co si doopravdy o čemkoli myslíme, potkalo by nás něco strašného. Spousta lidí si však ten luxus, říkat to, co si myslí, dopřála i za totáče, a nejednalo se zrovna o typy Václav Havel, který si to prý mohl dovolit, vždyť přece neměl děti.
Dokonce i samoživitelka Marta Kubišová nemusela kopat v nečase kanály, ale ani topit ve vyhřáté kotelně. Slušní lidé ji zaměstnávali v kanceláři, světe div se.
Jenže pro naši provinciální zbabělost, a jak kdosi řekl, předem připosranost, je potřeba si najít různé omluvy a výmluvy. To, co disidenti a další aktivisté či hrdinové pro nás a tento stát vykonali, je potřeba bagatelizovat, shodit, najít na nich cosi špatného, abychom ulevili našemu svědomí.
Byli to oni, kdo nečekali, až co bude, a pak na to a ono nadávali v teple upatlané a mírně smradlavé hospody. Oni předjímali, varovali, urgovali, zapojili cizince, cizí země, a jejich vyslance do své činnosti, jejíž význam dnes snižujeme a odmítáme, abychom ulevili špatnému svědomí z nečinnosti či většinou kolaborantství s režimem.
Je to v nás, to pronášení soudů o komsi, kdo se nemůže bránit, komu to nemusíme říct do očí, protože si neumíme obhájit ani svůj vlastní názor. Někdo žárlí na to, že jejich oblíbenec projevuje přízeň taktéž někomu jinému, kdo je slušný, a snaží se přenést přes dotyčného úlety, slabosti, nálady. Jenže ouha, dotyčný vycítí slušnost, kterou většina lidí považuje za slabost. Ví, že slušný člověk ho či ji nebude shazovat, vysmívat, urážet, neboť je slušný, a s tím se počítá v další strategii shazování, dehonestování, pronášení jakoby mimochodem urážlivých a ponižujících poznámek o dotyčném, dotyčné.
Ostatní, kteří se zájmem a s neznalostí oněm poznámkám naslouchají, si pomyslí něco o tom, že raději nechají zostuzovat druhého, co kdyby ta za zády odvážná osoba chtěla dehonestovat je. A tak nepronesou ani slůvko pochyb, vždyť je to tak fajn, někam patřit, i když momentálně do seskupení drben, které, dámy prominou, ale týká se to zejména žen, rády dehonestují ostatní, aby jejich pochybné klady vynikly.
Kdo není spokojen se svým životem, uvnitř cítí nepohodu, pokud vidí někoho spokojeného, nedej bože šťastného bez toho, aby někoho pomlouval, shazoval, urážel. Spokojený člověk to naštěstí k životu nepotřebuje, a ten nespokojený prostě musí zahnat jakkoli svůj pocit závisti a nepřejícnosti.
Pokud má spokojený člověk problém, hledá pomoc v knihách, u odborníků. Nepotřebuje si vylepšovat náladu shazováním, pomlouváním ostatních.
Jak kdosi řekl: Havel nemůže za vaše posraný životy, milí závistivci a zlouni.
