křičí Miriam na otce, který se blíží k dosud prohořívající prohlubni v už nepoužívané haldě. Výlet za malinami, šedými od padajícího popílku, se změní v drama.
Miriam vzpomíná a naráz se jí vybaví: "Mamí, mamí" snaží se upoutat na sebe pozornost Miriam, chce něco říct své matce, která sedí v křesle, cosi čte, a nereaguje, snad si myslí, že když nebude reagovat, Miriam se vzdá svého úsilí s matkou komunikovat. Miriam se toho úsilí vzdá časem úplně a s matkou komunikuje jen sporadicky. Tento zážitek je jeden z prvních, které si Miriam z raného dětství vybavuje.
Miluje otce, který se o ní stará, když doma není co jíst a také miluje, když spolu něco kutí, cestují, povídají si. V horečce a zabalenou jako vánočka kvůli pocení ji uklidní jen pohádka či příběh od otce. Spolu podniknou výpravu na hladu, kam se vyváží struska z vysoké pece. Je to vlastně halda popela. V Ostravě a okolí je takových hald spousta, některé ještě funkční. Když chodí s tátou naproti matce, která se vrací z odpolední směny v ostravské nemocnici, sedí na lavičce u čekárny a pozorují, jak žhavá struska vyklopená z vozíků stéká po svahu haldy jako rozžhavená řeka.
"Tatí, tatí, nechoď tam, propadneš se", zoufale táhne otce za ruku pryč od uvnitř hořící prohlubně ve staré haldě, kde dohořívají zbytky strusky a koksu, což je vlastně uhlí. Miriam se zoufale bojí, že se otec propadne do žhavého popela a ona ztratí jediného blízkého člověka, kterému na ní záleží a stará se o ni. Později vznikne na Ostravsku podnik, který již nepoužívané haldy zalesňuje a zazeleňuje. Z okna jejich pozdějšího havířovského bytu pak mají výhled na spoustu obrovských skleníků, které podnik postaví na staré haldě a jsou vytápěny odpadním teplem z vysokých pecí.
"Nepij tu vodu před jídlem, nebudeš jíst", pravidelně slýchá Miriam od své matky. Před každým jídlem, proč s tím matka nemůže přestat, když s tím Miriam stejně nepřestane a pije čistou vodu, což jí zůstane až do dospělosti a způsobí, že má krásnou, hladkou pleť až do vysokého věku a její tělo netrpí nedostatkem vody. Během prázdninových pobytů v Maďarsku pije vodu nachystanou v lahvích v ledničce, aby byla v tamních vedrech studená a Miriam ji mohla pít, a nejen Miriam. Ze studny na zahradě, odkud se nosí pitná voda v konvích, teče v létě jen voda teplá a ne příliš chutná, se spoustou minerálů. Podávaná z ledničky však chutná výborně, a hlavně, nikdo Miriam nebrání v jejím pití. Může pít kdy se jí jen zachce, před i po jídle, mezi jídlem i v noci a v každou denní či noční dobu. Jaká radost.
"Nedávej si ten smažený sýr, ten ti přece můžu připravit doma", je další z pravidelných říkanek matky. Matka miluje kavárny a restaurace, Miriam to má asi po ní. Matka Miriam v době, kdy jednou za čas přijede domů z Prahy, kde studuje vysokou školu, pozve do restaurace na oběd nebo večeři. To Miriam miluje, protože matka vaří jídla, která chutnají jen jí, jsou jednoduchá, rychlá a není s nimi hlavně moc práce. Matka zřídkakdy něco sladkého upeče, ale Miriam to stejně nikdy nechutná. Matka má oblíbenou buchtu z přepuštěného másla, které pak nechá dlouho stát, než má náladu něco upéct, což trvá i několik dní. Máslo je pak často už zkažené a buchta bývá pravidelně tvrdá, suchá, matku nenapadne do ní přidat něco dobrého, mokrého, co by buchtu změkčilo. Matka nikdy nekoupí do bytu ledničku ani pračku, a podle toho zejména v létě jídla chutnají. Pod jejich panelákem se nachází velká prádelna, kde si jednou za čas matka nechá vyprat prádlo. Když je ještě Miriam doma, používají ložní prádlo i tři měsíce. Miriam se sama chopí iniciativy, ráda mandluje, to ji baví.
A tak se Miriam s matkou, která ráda utrácí, vydá do restaurace, na což se těší, protože jednou za čas mají spolu dobré jídlo. Matka smažený sýr doma nikdy neusmaží, alespoň Miriam si nevzpomíná. Miriam má samozřejmě matku ráda, je to její nejbližší osoba, bohužel mezi nimi není a nikdy nebyl pěkný vztah. Miriam si s matkou, která je velmi chytrá, povídá do doby, než matku něco naštve a začne Miriam vyčítat všechno na světě, což se opakuje stále dokola se skoro stejnými výčitkami po desítky let. Miriam si tedy objedná smažený sýr s hranolky a tatarskou omáčkou a dosyta a s chutí se nadlábne. Pak si dají nějaký pohár, je potřeba využít příležitost, kdy má matka dobrou náladu. Když ji totiž nemá, je to katastrofa.
Matka ráda utrácí, často, ještě když Miriam bydlí doma, matka po výplatě, která se vyplácela dříve jednou za měsíc, přinese domů svou oblíbenou šunku, sýr a nějaké zákusky. Ke konci měsíce však už nemá ani na rohlíky. Naštěstí matka šetří, hodně, ale na vázaný účet, ze kterého nelze 5 let nic vybrat, jde o spoření mladých, které matka spoří na Miriam, ale ta z peněz nic nedostane. "Neumíš šetřit, utrácíš" vyčte jí matka. Matka se na návštěvě u Miriam nechá hostit, nikdy nic nekoupí ani nepřiveze, jen čeká, co jí Miriam uvaří.
"Nesněz všechny ty pomeranče, nebo ti už žádné nekoupím", patří mezi další matčiny oblíbené výčitky, které Miriam berou radost z takových dříve vzácných dobrot. Matka přinese domů kilo pomerančů, dá je do misky a prohlásí: "Každý den si vezmeš jeden pomeranč, ať ti vydrží." Miriam, která si dobroty od matky často neužije a má navíc sem tam dokonce hlad, když matka nenakoupí a doma není co jíst, chodí kolem mísy s pomeranči s odhodláním tentokrát opravdu sníst jen jeden pomeranč za den, jenže chuť a možná i hlad jsou silnější a Miriam sní najednou všechny, přestože ví, co bude následovat.
Miriam od matky nedostává žádné kapesné, tak si matka kontroluje, aby nemohla nikam bez jejího svolení a dozoru chodit. Později matka Miriam vyčítá, když žije sama už v Olšanech: "Ty nikam nechodíš, pak se máš vdát." Když pošle matka Miriam nakoupit, ta si bez výčitek nechá zbytek peněz, drobné, protože si myslí, že na ně má právo, vždyť matka dostává na Miriam poměrně vysoký sirotčí důchod a důchod po otci Miriam, který by neměla, kdyby se s ní otec stihl rozvést dříve, než zemřel. Miriam často v reakci na matčiny útoky mlčí, ale někdy už toho má dost a všechno vmete matce do tváře, jenže to stejně nepomůže.
Jediným řešením poté, co matka odmítne vyměnit jejich třípokojový byt za dva je, se co nejdál odstěhovat, jak to předtím vyřešili její starší sourozenci, kteří bydlí 400 kilometrů daleko. Miriam si po vysoké škole najde práci s malým bytem jen 150 kilometrů od matky. Chce začít žít v klidu a bez dědictví minulosti, kdy se na člověka okolí dívá pohledem uplynulých let.
