Tao, Mao, Ciao, jak souvisí se sexem a smíchem? Spisovatel Benjamin Kuras namíchal tato slova do názvů několika svých čtivě napsaných knih. V městské knihovně jsem mezi novinkami objevila knihu Tao smíchu s podtitulem Prchavé umění humoru, kterou vydalo roku 2011 vydavatelství Eminent.
Víte, že někoho nudit je jeden z nejtěžších hříchů? Podle Tao prý to, z čeho se nedá dělat sranda, nestojí za to brát vážně. Humor znamená v řečtině vláhu – zavlažujme tedy náš život.
Kuras si dělá legraci z mužů a oceňuje chytré a schopné ženy, které například radí svým mužům v politice: „Budeš mít před sebou tvrdé a náročné publikum, které si nenechá věšet na nos bulíky. Nesnaž se být vtipný, nesnaž se být sympatický, nesnaž se být inteligentní – buď sám sebou.“ No, tohle se stalo v Americe, bohužel.
Humoru se prý můžeme všichni naučit, jen chtít. Jakmile se naučíme brát s humorem to, že smysl pro humor nemáme, máme prý skoro vyhráno.
Autor také píše o strachu z humoru hlavně v diktaturách. Vypadá to však, že nejvíce vtipů u nás kolovalo právě za vlády komunistů. Například Simon Wiesenthal, známý lovec nacistů, který v Praze před válkou vystudoval techniku, si nechal posílat a sbíral vtipy. Tento mu přišel od socialistických soudů:
Soudce odchází ze soudní síně a hlasitě se chechtá.
„Čemu se směješ?“ ptá se kolega.
„Strašně dobrému vtipu.“
„Tak mně ho řekni.“
„Nemůžu. Právě jsem za něj jednomu dal pět let.“
A pro pana Wiesenthala ještě jeden židovský vtip z jiné diktatury o vytetovaných číslech na předloktí:
Potkají se dva Marťani.
„Jak se jmenuješ?“ ptá se jeden.
„Sedmdesát osm tisíc tři sta devadesát dva. A jak ty?“
„Třicet šest tisíc dvě stě dvacet sedm.“
„To je divný, vůbec na Žida nevypadáš.“
Nejaktuálnější humor v knize se asi týká Evropské unie, a to hlavně Evropského prezidenta Hermana van Rompuy, který píše haiku, což je krátká japonská báseň o 17 slabikách, která vyjadřuje podivení nad něčím obyčejným, ale se skrytým významem. Po nástupu do funkce si postěžoval:
„Strategické partnery máme / jen nám chybí / víc strategie.“
A na závěr vložil pan Kuras do knihy dvě kapitoly o veselém stáří a umírání.
Ať už jde o humor veselý nebo smutný, tato kniha vás určitě pobaví a možná i přinutí k zamyšlení.
Ještě pár informací o spisovateli. Benjamin Kuras, původním jménem Miloslav Kuraš, je český, ve Velké Británii žijící spisovatel, dramatik, překladatel a publicista židovského vyznání, který se narodil 4. 4. 1944 ve Zlíně. Vyrůstal a chodil do škol v Olomouci až po studia anglistiky na Palackého univerzitě.
V roce 1968 emigroval do Velké Británie a je autorem 16 anglicky psaných rozhlasových a divadelních her. Po Sametové revoluci začal publikovat v řadě českých periodik a vyšlo mu i několik knih v češtině. Patří mezi výrazné kritiky Evropské unie, multikulturalismu, islamismu a socialismu.
