Jenže si neuvědomujeme, že pokud nedáme prostor lidem nadprůměrným v kterékoli oblasti života, naše společnost nebude růst, ale jen stagnovat, nebo spíše upadat. Jenže strach z nového a z konkurence je tak silný.
Nejenže nedáme příležitost těm, kteří mají nápady a energii a vůli na jejich uskutečnění. Nejenže jim nedáme prostor, také se mnohdy snažíme je přímo vystrnadit tam, kde by mohli ohrozit naši pozici.
Kde jsou kořeny naší nepřejícnosti, závisti a zloby? Pasivita se stala naší strategií. Necháváme věci být jen proto, abychom měli jistý konzumní život, na který jsme si rádi přivykli. Každý se raději stará jen sám o sebe, kdo není pasivní, nebo chce dokonce pomáhat jiným, méně úspěšným, je divný a podezřelý.
Nedělá nám problém vystrnadit z kolektivu někoho, kdo se nebojí říct svůj názor třeba i vůči autoritě. Místo toho, abychom ho podpořili a spojili síly, jen snižujeme jeho důvěryhodnost. Vždyť přece narušuje zavedený pořádek a vlastně nám připomíná naši pasivitu a nenaplněnost života, které nahrazujeme plným žaludkem, novými auty a čím dál vzdálenějšími dovolenými. Než se snažit o zlepšení života, raději umlčíme ty, kteří nám připomínají vlastní pasivitu a nespokojenost.
Politickým a jiným elitám tento stav jistě vyhovuje. Lidé se starají jen o sebe a ti, kteří rebelují, jsou jen ojedinělými ostrůvky. Sem tam sice dostanou na demonstraci proti totalitním praktikám lekci, když je policajti zmydlí, či donutí sedět s rukama za krkem, aby si moc nevyskakovali. Naopak schvalujeme chození po ulicích se šibenicemi, jen když je klid.
Máme pocit křivdy a nespravedlnosti z toho, že u nás si nejsou lidé před zákonem rovni ani nemají všichni stejné šance. Jenže zatím máme své jisté, ale co se stane, až to nebude platit, vyjdeme do ulic bránit demokracii, o které vlastně ani nevíme co znamená, protože se jí neřídíme.
Přestože příjmy většiny společnosti jsou na velmi nízké úrovni, málokdo se ozve. Pokud ano, nikdo se nepřidá. Podněcovat odvážnější k činnosti a pak dělat, že se nás to netýká, pro jistotu, co kdyby došlo k postihu rebelů. Bojíme se postavit za vlastní šťastnější a spokojenější život kvůli zbabělosti a absenci morálky.
Toho, kdo se odváží, zesměšňujeme a šikanujeme, protože je jiný než my a připomíná nám naši zbabělost. Než abychom někomu pomohli, spíše ho pomluvíme a utvrdíme se v tom, že se ocitl v této situaci vlastní vinou, je to přece jeho věc, ať si pomůže sám.
Průzkum ukazuje, že 112 ze 116 kojenců umístěných v loňském roce do kojeneckého ústavu, tam bylo umístěno kvůli tomu, že rodiče nemají peníze na bydlení. Vždyť oni tam všechno mají, krásné pokoje a dokonce i televizi v každém pokoji, to ani my nemáme, a jezdí každý rok na dovolenou. Jenže nemají rodinu, přátele, vazby. Produkujeme tak deprivanty a bezdomovce, kteří často končí ve vězení, to říká statistika. Nebylo by levnější poskytnout těm bez střechy nad hlavou alespoň základní ubytování, o kterém se tady diskutuje už desetiletí.
Nejhorší je nuda kombinovaná se zoufalstvím. nejenže vede k fyzickým a psychickým problémům, ale vede nás pomalu a jistě k degradaci demokracie a svobody, které jsme ochotni obětovat proto, abychom nadále mohli v klidu trávit roky sledováním stupidních televizních seriálů a zpráv, kterými jsme manipulováni tam, kam politici a lobby potřebují.
Rezignovali jsme na etiku, morálku a právo. Život není jen ekonomika, ale z velké části také občanská společnost, která integruje menšiny a vlastně všechny, kteří jsou jiní, a respektuje je a váží si jejich jinakosti, která nás většinou obohacuje. Určitě všichni tušíme, že samo se nic nezmění, a pokud nevstaneme od televizí, naše životy budou čím dále tím více řídit politici a ti, kteří ovládají většinu společnosti. Až nám dojde, kam směřujeme, už může být pozdě.
