Proč žít v přítomnosti je tak obtížné, a přece tak důležité

Většinu našich životů netrávíme skutečným žitím, ale odkládáním věcí do budoucnosti, kdy si je teprve užijeme - což se nikdy nestane.

Nejznámější dílo filozofa a matematika Blaise Pascala (1623-1662) je Pascalova sázka, kde uvádí, že lidské bytosti vsadily v životě na existenci Boha. Přesto Pascalova oslavovaná kniha filozofických úvah Pensées je živým pohledem na podmínky lidského života - mnohé jsou stejně aktuální, jako v době, kdy byly napsány.
Například Pascalova diskuze o samotném čase. Je součástí lidského života, který právě žijeme v současnosti, ale podstatou času je to, že plyne. Výsledkem toho je, že nikdy skutečně nežijeme v současnosti, ale neustále přemýšlíme o budoucnosti nebo minulosti.
Předjímáme budoucnost, jakoby čas byl příliš pomalý a my chtěli události příští uspíšit, nebo vzpomínáme na minulost, jako kdyby čas ubíhal příliš rychle. Nechť každý z nás prozkoumá své myšlenky; shledá je plně se znepokojující minulostí nebo budoucností. Takřka nikdy nemyslíme na přítomnost, a i když o ní přemýšlíme, je to jen takovým způsobem, abychom viděli jak to vypadá s našimi plány do budoucna.
Většinu našich životů netrávímeskutečným žitím, ale odkládáním věcí do budoucnosti, kdy si je teprve užijeme - což se nikdy nestane,protože jsme neschopní užít si přítomnost. Není tedy divu, že naše bdění je často plné starostí a úzkosti a jen zřídka prožité v klidu a pohodě.
Faktem je, že přítomnost obvykle bolí. Snažíme se ji vytěsnit z mysli, protože nás to zneklidňuje, a jestli přítomnost shledáme někdy zábavnou, je nám líto, když čas potěšení rychle ubíhá.Takže nikdy skutečně nežijeme, ale doufáme, že si život někdy přece jen užijeme. Protože neustále plánujeme, jak budeme šťastní, je nevyhnutelné, že asi nikdy nebudeme. 
Tento stav věcí ještě více odpovídá dnešní době, než jak tomu bylo v době Pascalově. Jak už bylo řečeno, žijeme v kultuře všudypřítomného stresu. To je do jisté míry pravdivé; pak jsou zde naše každodenní závislosti - na zprávách, politice, technologiích a na naší práci - také máme tendenci zaměřit naši mysl na neustálé hledání čehosi za horizontem. Jsme tak zaneprázdněni plánováním, že zapomínáme si užívat přítomnost. Být neustále něčím zaměstnán je velká móda a rozjímání je mnohem méně oceňované než kdy předtím.

Člověk má povědomí o dokonalém štěstí hluboko v duši, ale není schopen toho dosáhnout. Zkusme to jinak, člověk touží po věčnosti, ale uvízne v čase. Podle křesťanství je tato časově podmíněná pozemská existence jen polovinou cesty na cestě k věčnému životu, kdy čas pomine. Nejsme zde přirozeně doma na zemi, a právě proto přítomnost bolí.
Ačkoli Pascal ve své knize neprozradí jak vyřešit toto dilema, můžeme snadno jednu možnost vykreslit. Naše štěstí závisí na maximalizaci těch zkušeností, které nám pomáhají uniknout běhu života a nalézt  předzvěst věčného NYNÍ. Patří mezi ně estetické zážitky, být s rodinou nebo přáteli, a také se prostě dívat a uvažovat o světě ve všech jeho krásách.
Zároveň se však všední praktické aspekty života nezmění v nic - nic není pravdě vzdálenější. 
Stanou se jevištěm služby a etiky, součástí dramatu života, kde to, co děláme, má co činit s věčností. Západní civilizace byla postavena a udržována částečně na těchto slovech Ježíše Nazaretského: "Neznepokojujte se zítřkem, neboť zítřek se o sebe postará. Najděte nejprve Jeho království a Jeho spravedlnost a všechny tyto věci budou také vaše."
Pascal by nepochybně souhlasil, že soustředění myšlenek na sebe sama nám umožní vyhnout se strachu a bezpečně přebývat v přítomnosti.

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Lenka Hoffmannová | sobota 14.7.2018 14:29 | karma článku: 14,77 | přečteno: 302x