Přenos traumatu holokaustu na další generace

Posttraumatický stresový syndrom vzniká při náhlých, život či osobní integritu ohrožujících událostech. Tuto událost může zažít jedinec, či někdo z jeho blízkých. Tímto stavem se v jistém smyslu zabýval již po první světové válce Sigmund Freud, který zjišťoval okolnosti, které způsobily postižení některých vojáků, kteří trpěli jak psychickými, tak fyzickými problémy, přestože neutrpěli žádné zranění. Poprvé byl tento syndrom klasifikován až v USA po válkách v Koreji a Vietnamu.

Přeživší holokaust a často i jejich potomci v dalších generacích bývají vystaveni mimořádné a kombinované zátěži: objevují se příznaky depresivní, psychosomatické a poruchy vztahů. Tyto příznaky jsou ovlivnitelné zejména skupinovou psychoterapií. Nejúčinnější je skupinové prožívání soudržnosti, pocit bezpečí, přijetí, ztráta pocitu odlišnosti a zejména zbavování se pocitu viny.

Naštěstí vlivem psychoteraie a vlastního úsilí zejména uměleckého a zapojení se do společenského dění, přichází po posttraumatickém syndromu "posttraumatický růst".

V USA vyšla v roce 1979 kniha Děti holokaustu od Heleny Epsteinové narozené rodičům, kteří po válce emigrovali z Československa. "Druhá generace" po holokaustu tuto knihu přijala s nadšením, protože kniha popsala jejich generační pocity. U nás se odkrytí této společenské problematiky kvůli totalitnímu antisemitismu opozdilo až do devadesátých let minulého století.

Kniha popisuje situaci v USA, která je poměrně odlišná od zemí východního bloku, kde přece jen mladí žili poněkud jinak a se spoustou omezení.

Většina přeživších holokaust často ztratila celou rodinu. Po válce pokud neemigrovali se většinou vrátili do nastupující nové totality. Někteří se stali aktivními či sympatizujícími s novým řádem v naději na lepší zítřky. Někteří z vděčnosti k osvoboditelům z východu. Jejich potomci se stali často jedinými pokračovateli rodu, ke kterým se upínaly veškeré naděje a očekávání.

Nová totalita přinesla opět pronásledování. Někteří přeživší si hned po válce pozměnili jména na nežidovsky znějící. Vlna poválečné emigrace často znemožnila si najít partnera, který měl podobnou zkušenost a tím i větší pochopení. Manželství s křesťanskými partnery byla často problematická, protože hradba mlčení a společenská atmosféra znemožňovala porozumění.

Další vlna emigrace v roce 1968 snížila počet partnerů se stejnou zkušeností a historií na minimum.  Atmosféra ve společnosti přituhovala, sdílení hrůzných zážitků a porozumění ze strany majority bylo nadále nemožné.

Trauma znamená v řečtině "zranění". Bez rozdílu byli všichni Židé v Evropě za druhé světové války ohroženi na životech jen pro samu svou existenci, pro svou rasu. Trauma emigrace a obavy a pocit viny za osud blízkých, kteří zůstali, se neobešlo bez následků na psychice. Nikdo si zde nemohl byl jist zda přežije zítřek a mohl být kýmkoli beztrestně zavražděn. Osudy mnohých závisely na postoji společnosti či na spoluobčanech ochotných riskovat život při ukrývání či pomoci svým židovským spoluobčanům.

To vše nemohlo projít bez následků na psychice i tělesné schránce. Otřesený jedinec ztratil schopnost plánovat budoucnost, převládá u něj strach z neznámého, nedostatek sebedůvěry a pocit bezmoci.

Projevují se specifické psychologické mechanismy:

- projektivní identifikace - jedinec probouzí v nenáviděné skupině právě takové jednání, z něhož ji obviňuje. Rodiče, oběti holokaustu, o svých zkušenostech nemluví, děti však vnímají to nevyslovené "něco", co mechanismus projektivní identifikace přenáší do dalších generací.

-zachraňování světa a hledání řádu - záměrem holokaustu bylo zničit nejen těla, ale i duše, smysl lidské existence, což se částečně podařilo. Sledování řádu je odedávna náplní židovské existence, a to již od demokratického přijetí řádu, deseti přikázání, celým národem na Sinajské poušti při východu z Egypta.

Již od doby, kdy Židé mohli vykonávat profese - lékař, právník, novinář, pomáhající profese - snažili se vědomě uvádět do světa prvky řádu a porozumění pro lidskou odlišnost. Děti přeživších se těmto profesím věnují častěji, než odpovídá demografickým pravděpodobnostem. Výběr povolání je také součástí posttraumatického růstu.

Nejen u druhé generace se objevují mnohem častěji tyto tendence:

- výměna generačních rolí - děti pociťují odpovědnost za rodiče, který přežil hrůzy války a ztratil často všechny příbuzné. Druhá generace téměř nemá prarodiče a navíc ani neexistují hroby zavražděných členů celé širší rodiny. Často dochází až k symbiotickému spojení s přeživším rodičem, což znemožňuje vytvoření plnohodnotných přátelských a partnerských vztahů.

- identifikace s agresorem - oběti často přijmou chování agresora, včetně jejich potomků. Oběť také může setrvávat v identifikaci s rolí, do které byla uvržena agresorem, což jí umožňuje rozdělení světa na dobro a zlo.

- traumatofilie - objevují se sebedestruktivní impulsy v několika generacích těch, jimž byla zkáza určena.

- porucha jako přirozená odpověď zdravé duše, poškození jako norma - poruchy následující po prožitku holokaustu jsou reakcí citlivého člověka na situaci vymykající se přirozenosti a lidskosti. Primární patologie není v oběti, ale v onom patogenním traumatu.

- smrt je téma nadmíru vábivé - je třeba vzbudit v trpících přirozenou sebezáchovu. Tím se vyvede agrese ven, k sebeobraně a ne dovnitř, k sebedestrukci. Jedinec se poté nebojí vyjádřit "spravedlivý hněv".

- potřeba smyslu a potřeba viny - jednou z primárních potřeb člověka je potřeba smyslu. Rodiče jsou pro dítě nejvyšší autoritou a pokud neplní plně své funkce, dítě to pociťuje jako svou vinu. Aby uspokojilo potřebu smyslu, prožívá své trápení jakožto trest za provinění. Vina je únosnější nežli nedostatek smyslu.

- hlad těla a duše - dominantní potřebou přeživších byla v koncentrácích potrava, nasycení. Velké téma v rodinách přeživších je jídlo, potřeba nasycení dítěte, hubeného dítěte. Když pláče, prvotní je jídlo před laskáním.

Mnoho jedinců se s problémy dokázalo vypořádat samo. Psychoterapie je požehnáním pro potřebné, nejlépe s psychoterapeutem, který má podobnou zkušenost. V západním světě, kde ve společnosti bylo možno otevřeně hovořit o minulosti  a Židé mohli sdílet s ostatními své prožitky, přirozeně probíhalo vypořádání se se zkušeností holokaustu.

Zdroj:

Klímová H., Roubalová Kostlánová V.: Transgenerační přenos traumatu a možnost uzdravování - zkušenost se skupinovou terapií pro potomky obětí holokaustu