Pozooor sousedeee, jeduuuu

Ze školky jdou otec a jeho milovaná dcera. Malé kolo s rukojetí vzadu malá řídí a moc ji to těší. Cesta k domu vede z kopce, tehdy ji otec pustí a malá skončí v sousedovic bráně. A tak se to opakuje několikrát.

Nakonec se malá Miriam strefí do jejich o jednu bližší brány, a je vyhráno. Od té doby brázdí okolí den co den na kole a její kamarádi jí závidí. Je jediná, kdo má kolo, možná proto, že překonala strach a už ve školce se naučila držet rovnováhu, a tak je odměněna zážitky rychlosti a poznáním nového a dobrodružného.

Její milovaný spolužák Mirek, narozený ve stejný den, s blonďatými vlnitými vlasy, je její dětskou láskou. Miriam je majetnická, a tak už ve školce se ujišťuje, že si ji Mirek vezme za ženu. Miriam už si nepamatuje jestli souhlasil, ale jsou nerozlučnými kamarády. Na dvoře u Mirkova domu jezdí s kamarády na malém kole Miriam a všichni jsou nadšeni. Někteří se ještě na kole neudrží, a tak konec nemůže být jiný, než osmička z předního kola. Miriam smutně a s obavami vede kolo domů. Otec na ni koukne a prohlásí cosi o tom, že je rád, že má Miriam kamarády, kterým své kolo může půjčit, ať si také užijí. Po několika dnech, kdy otec kolo odvezl do práce, je přiveze úplně funkční zpět a Miriam zase řádí s kamarády.

Když jeho dcera vyroste a potřebuje kolo větší, otec použije velkou kostru s malými koly a je to. Výsledek je trochu legrační, ale plní svůj účel. Později, když se přestěhují do nového bytu v Havířově a otec náhle zemře, najde Miriam ve sklepě už velké kolo s přehazovačkou, které je ovšem potřeba spravit. Miriam se do toho pustí a tak může jezdit přes 20 kilometrů k sestře, která má malé miminko, synovce Miriam.

Otec vede Miriam k pohybu, vzdělávání a sportu. Už jako dvanáctiletá jezdí do centra Ostravy hrát volejbal, trenérem je spolupracovník jejího otce, a tak se domluví a Miriam jezdí do haly Tatran hrát volejbal. Potkává se tam často po tréninku ve sprše s dcerou sousedky, Šárkou, a svojí učitelkou, kterou má moc ráda. Tréninky, přestože jsou náročné, ji moc baví, dělají salta a další vylomeniny. Bohužel po smrti otce na Miriam nikdo nedohlíží, a z Havířova do Ostravy je cesta daleká a drahá.

Otec pracuje ve Vítkovických železárnách ve vývojové dílně, je to asi proto, že je moc chytrý a schopný. Rodina má jako první televizor už v roce 1959 a sousedi k nim chodí na Silvestra nebo se koukat na filmy. Otec také v době, kdy se ještě kuchyňské roboty nedají koupit, jeden takový zkonstruuje. Je velký a jeho části jsou těžké, ale funguje. Otec, stejně vaří, protože matka nechce přispívat na domácnost a pořád ji něco bolí a manipuluje pak se všemi tak, aby nemusela doma nic dělat. Skoro vždy, když otec vaří a cosi kuchtí s robotem, jeho manželka se mu vysmívá, stojí u pece, kouří jednu cigaretu za druhou a má poznámky ke všemu, co otec dělá. Kdyby byla Miriam starší a otec měl kam jít, určitě už by od matky odešel, i Miriam si to často přeje, aby nebyla tam, kde je její matka. Vyhýbá se jí a vlastně se jí i bojí, protože matka jí ubližuje, tak se mstí otci.

Otec byl soustružník a v práci si koupil a přivezl do šopky vyřazený soustruh. Potom obdaroval všechny známé a sousedy dřevěnými vázami a lampami, které vysoustružil a smontoval ze dřeva stromů, které byly pokáceny při rekonstrukci cesty do Ostravy.  Miriam s ním chodila řezat kusy kmenů, které pak spolu odvezli na vozíku domů. Některé vázy možná soustružil v práci. Miriam vždycky moc bavilo s tátou něco dělat a pozorovat, jak mu jde práce od ruky a je pečlivý.

Otec byl moc praktický, chytrý a měl výborný vkus. Když se odstěhovali spolu do nového bytu v Havířově, otec jej velmi jednoduše a prakticky zařídil. Miriam byla přešťastná, že jsou sami, mají klid a nikdo doma nenadává a neuráží je. Bohužel to trvalo jen měsíc, pak otec zemřel. Matka byla také velmi chytrá, sečtělá a zručná. Uměla snad všechno na co sáhla, jen neměla trpělivost, takže její započatá díla ležela dole ve skříni a čekala, až je Miriam doplete nebo došije.

Matka měla vyšívací období, kdy vyšila vše co se dalo. Jenže vyšívala na umělý a na omak nepříjemná Tesilen a mnoha barvami, navíc umělou přízí, což její dcery bohužel neocenily. Přivezla jim vždy jen to, co se líbilo jí, nepřemýšlela nad tím, co mají rády její dcery a syn. Matka nerada žehlila, a tak byla přešťastná v době nástupu Silonu a dalších vymožeností nové doby. Kupovala svým dcerám krásně vzorované noční košile a halenky z umělotin, které její dcery odmítaly nosit. Kupovala ubrusy a utěrky do kuchyně, které měly v sobě tolik umělých vláken, že se jimi nedalo nic utírat ani se nedaly vyprat, vyvařit špinavé a mastné skvrny. Škoda, že matka nemyslela více na to, co mají rády její dcery a nakonec se rozhodla, že když se jim nelíbí to, co jim přiveze, tak jim ani vnoučatům nebude dávat nic.

Možná tohle její rozhodnutí bylo dobré, protože už dcery nemusely poslouchat, jak jejich matka lamentuje, že jim koupila něco pěkného a drahého a ony to nenosí či nepoužívají. Například, když po smrti otce koupila za jeho pojistku Miriam kožich z beránka. Miriam bylo tehdy 15 let a matka po ní chtěla, aby ten drahý kožich elegantního střihu nosila všude. Dopadlo to tak, že jej Miriam přesto, že byl strašně drahý, měla na sobě jen párkrát, protože ta měla ráda pohodlné a praktické oblečení, a navíc v kožichu vypadala jako svá matka.

Nejlépe se Miriam cítila v tom, co si ušila, upletla a uháčkovala. Háčkovat a plést ji naučila sousedka, vyšívat teta v maďarsku, která byla přes ruční práce mistr. Teta René ji také jedno léto posílala každý den ke švadleně, u které šila, aby ji naučila stříhat, šít, a hlavně dokončovat šití a přemýšlet nad tím, jak přizpůsobit střih postavě. Miriam se tam moc zdokonalila. Na gymnáziu se jí profesorky chodily ptát, kdo Miriam šije a plete to krásné oblečení. Miriam byla při ruční práci velmi šťastná a zapomínala na problémy, které měla s matkou a později, když už po vysoké škole žila sama, zapomínala na problémy v práci a s láskou. Vždycky už se v práci těšila jak zasedne k šicímu stroji nebo s jehlicemi před televizi.