Umíte pomlouvat? Já ne, proto raději nepomlouvám. Nebo snad nechci pomlouvat? Nebo to nemám zapotřebí? Umíte vyslechnout pomluvu a pak se řídit svým úsudkem?
Pomluva je podle Talmudu čtvrtým největším hříchem. Hřeší ten, kdo pomlouvá, kdo poslouchá, i kdo pomluvu šíří dále. Možná někdo řekne, že jen hovoří o objektivní realitě, popisuje skutečnost jak se stala.
Je každému dáno vidět skutečnost? Co když vidí "skutečnost" pohledem svého ega, pohlaví, postavení, životních zkušeností, problémů?
Stává se, že kdosi nedokáže někoho dalšího vystát. Na dotyčného musí stále myslet, přemýšlí o něm, o jeho činech. Přemýšlí o tom, že dotyčný se nějak moc často a dlouho směje, že má zajímavá témata rozhovorů, že dokáže zaujmout, že působí spokojeně, že má fajn kamarády, že že že.
Aby si ulevil, potřebuje z objektu své nenávisti učinit kohosi hrozného, zlého, nesnesitelného. Takový duchovní stav je nezáviděníhodný. Existují lidé, kteří při vyslovení něčího jména dokáží vychrlit spoustu argumentů o zlotřilosti dotyčného/dotyčné. Proč se tak člověk trápí. Trápí jen sebe, dotyčný či dotyčná často o pocitech postiženého nevědí a pokud ano, netrápí se jimi, pokud jsou to lidé sebevědomí, spokojení, snášenliví, kteří mají své zájmy a zázemí. Nad nepříjemným setkáním s dotyčným nepřemýšlí, netrápí se jeho přístupem, pokud ovšem jim vědomě a záměrně neubližuje.
Pokud mají nespokojení lidé nad někým, koho nenávidí, moc (někdy neomezenou, např. nacisté nad Židy během druhé světové války), dokáží dotyčnému udělat často ze života peklo. V lepším případě jej pomlouvají, což má často za následek u těch, kteří pomluvu vyslechnou, změnu chování vůči pomlouvanému.
Lidé poslouchají pomluvy, což se často stává jejich životním smyslem, viz čtenáři Blesku, nejčtenějšího to média nejen u nás. Pomlouvání se účastní člověk, kterého těší poslouchat o druhých to špatné, čímž se zvýší jeho vlastní sebevědomí. Nemám jen já sám problémy, i ostatní život potrápí v podobě pomlouvače.
Říká se: "Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu." Milovníci přísloví pak podle pomlouvačových slov začnou o dotyčném, se kterým měli například do té doby vztah bez problémů, přemýšlet jinak. Začnou se dotyčnému trochu vyhýbat, dotyčný si toho samozřejmě všimne a přemýšlí, co se mohlo stát. Někteří méně komunikativní jedinci se nezeptají na důvod změny chování, nebo jim to zpočátku nepřipadá důležité, třeba má jen blbou náladu, napadne je.
Podle citátu na FB prý nikdy nemáme soudit druhého podle názorů jiných. Jenže se to děje, stále a opakovaně. Jak se tomu bránit? Vysvětlováním? Ani náhodou. Spíš vtipem, odvážně. Nejít do konfliktu, jinak si dotyční řeknou, že pomluva byla pravdivá.
Často se stává, že osoba, která pomlouvaného brání, nebo si dělá z pomluvy legraci, je pomlouvaným zařazena mezi nevhodné přátele. Čím to je? Ponaučení, které z takového opakovaného výsledku neochoty pomlouvat a pomluvu poslouchat vyplývá, je jednoduché. Nikoho nebránit, nechat lidi, ať se s problémy poperou sami. Často jen osobní zkušenost dokáže člověku otevřít oči, změnit způsob chování, přístup k lidem, jeho názor.
