Pohovoř o USA

"Pohovož o Žímu", zněla přezdívka naší profesorky dějepisu. Naše čtyřletá gymplácká pouť začala v roce 1969 s novým panem ředitelem, maturantem. Ruštinu nás učila Ruska, která se dojímala při poslechu ruských písní, my ne.

Z občanky nás měl prověřený soudruh. Měli jsme si na první stranu sešitu napsat nebo nalepit cosi pro nás typického. Nalepila jsem si tam prezidentskou standardu s textem: Pravda zvítězí, za což mě neminula známka 4 na vysvědčení.

Paní profesorka dějepisu vskutku milovala dobu starého Říma. Kdyby se zeptala: "Pohovož o USA," asi by s námi seklo. Navíc o USA jsme nevěděli zhola nic, kromě těch zlých imperialistů, kteří nám hrozí atomovkami a diverzí.

Jak tedy může i dneska vypadat ve školách výuka dějepisu. Ještě dožívají učitelé a profesoři "ze staré školy". Dozvěděli se na univerzitě jen to, co režim povolil, a to samé mohli, pokud nechtěli mít velké problémy, učit. Ne náhodou středoškolské profesory, pokud chtěli na některé ze středních škol učit,  tehdy schvaloval krajský výbor KSČ, to aby ani myška náhodou neproklouzla a děti se dozvěděly jen to, co uznali za vhodné ti nahoře.

Ti, kteří už začali studovat po roce 1989 na tom nebyli o nic lépe, anýbržto na univerzitách stále vládli ti prověření a kovaní historici. Nechci těm mladým a nadšeným křivdit, jistě již sami, pokud chtěli, si mohli zjistit spoustu informací z TV, nové vycházejících knih či z úst těch, kteří konečně mohli svobodně promluvit.

Moje nedávno zemřelá kamarádka, která přežila zázrakem holokaust, se vždy podivovala, jak jsou lidé nevědomí. "Vždyť i kdyby nečetli, přece na 2. programu naší TV se mohou podívat na spoustu dokumentů o tom, co se ve škole nedozvěděli." Ale asi není zájem či vůle. 

"Letím do USA", nadšeně oznamuji bývalé kolegyni. "No, já bych tam asi ani teď nejela," opáčí. "A pročpak, já se strašně těším, že budu fotit a fotit atd." "No, ten Trump je hroznej," dí znechuceně. "No, myslím, že přece jen lepší, než Zeman, ne. Amerika ho ustojí." "No, já na Zemana nedám dopustit, ještě z dřívější doby...". Poslední dobou jsem zvyklá, že lidem nevymlouvám to, že volí Zemana, Babiše, SPD, ono to totiž nemá cenu, jen se naštvou a popřípadě urazí, a tak jsem řekla "hmm" a rozloučila se.

Ach ten dějepis a taky náš nezájem o dějiny a to, co se ve světě děje. Pan primář prohlásí, že za tu migrační vlnu mohou Židé, jako vlastně za všechno, že. Pan primář asi zapomněl, že v Sýrii bylo většinou strašným způsobem zavražděno několik milionů lidí, a další miliony žijí v úděsných podmínkách uprchlických táborů v okolních zemích. Desítky tisíc Syřanů uprchlo k hranicím s Izraelem, kde s údivem zjišťují, že Izrael s nimi zachází lépe, než jejich vlastní režim. Netanjahu jede do Moskvy jednat, aby zamezil masakru civilistů na své hranici. Izrael zřizuje na hranici se Sýrií nemocnice, kde nachází pomoc čím dál více syrských pacientů.

Dívka, která zfackuje izraelského vojáka, který zachová obdivuhodnou trpělivost a klid, jelikož každý takový incident využije Palywood proti Izraeli, se vrací z fešáckého izraelského vězení. Mladistvá, která nenavštěvuje žádnou školu, nemá žádného koníčka, nečte knihy, necestuje, se nyní po propuštění z vězení stává mediální hvězdou. Na otázku, "Jak se měla ve vězení," popisuje v arabské televizi jak se tam mohli setkávat, tancovat, učit se... Syřané se jí smějí a navrhují ať vyzkouší vězení v Sýrii Bašára Assada...