Paní, vy se mi opravdu líbíte, svěří se okolojdoucí paní mladší, menší a oplácaný muž, který se vynořil z mraku kouře okolo keře v parku, v pravé poledne.
Paní polkne a kráčí dále. Po chvíli se otočí a zdvořile odpoví: To je od vás fakt hezké. Trochu ji tenhle výlev mladšího muže zaskočil. Ten se ještě svěří: Víte, nedivte se, já nejsem Čech, ale Kubánec.
Snad ne uprchlík, pomyslí si, ale pak si uvědomí, že pán přijel z druhé strany světa, pokud ovšem mluví pravdu. Napadne ji, že pán zřejmě navštěvuje VIP hospodu plnou asociálů naproti jejímu domu, kde návštěvníci tráví čas nad sklenicí alkoholu mimo jiné pozorováním toho, co se děje za okny. Někdy se tam dějí docela zajímavé věci. Už několik štamgastů se jí podbízelo, to víte, ženská s barákem.
Paní byla událostí v parku, navíc v pravé poledne, poněkud zaskočená. Zaprvé se jí nestává každý den, že jí někdo balí. Těsně předtím, než se vracela parkem domů, se totiž v supermarketu potkala po dlouhé době s jednou bývalou kolegyní.
Kolegyně (překvapeně): Ahoj.
Paní (neméně překvapeně): Jéje, ahoj, jak se máš?
Kolegyně (změří si paní kriticky od hlavy až k patě): Jak se máš, stáří už se hlásí, že.
Paní (s vyděšeným výrazem, ale drží se statečně a snaží se nedat na sobě znát zklamání): To víš. Často potkávám tvoji dceru, vždycky se ke mně nadšeně hlásí.
Kolegyně (zvědavě): A ještě učíš?
Paní: Ne, já už jsem doma. To je bezva.
Kolegyně (teď je řada na ní s vyděšeným výrazem): Ty už jsi měla 60? Já myslela, že máš tak 50. A co děláš? Nenudíš se?
Paní: Ani ne, mám domeček a zahradu...
Kolegyně (s nevěřícím výrazem): Na co domek?
Paní (už trochu otráveně): Proč ne, vy jste si přece taky postavili dům.
Kolegyně (ne moc nadšeně): To jo, bydlíme tam se synem.
Paní (trochu závistivě): To je bezva, můžete si pomoct a rozdělíte si náklady.
Kolegyně (ne moc nadšeně): To jo, to máš pravdu.
A je to. Někdo si domeček užívá a někdo jej bere jen jako starost. Nebo jen potřebuje vypadat důležitě, jak on je ustaraný, zatímco ostatní jsou v pohodě a neví, co jsou to starosti. To jsou ti optimisti, jak sestra občas trochu s opovržením tituluje paní, která cestou podzimním parkem zapomněla na nepříjemnou bývalou kolegyni a kochala se barvami, kterými podzim barví město.
