Kuřecí paprikáš s haluškami na směsi šťavnaté maďarské červené papriky nakládané se solí. Nebo třeba obrovský sumec z řeky Tisy přinesený ráno z trhu a vydrhnutý práškem na nádobí.
Pak brambory upečené v troubě a na nich vydrhnutý sumec a na něm paprika a hustá, čerstvá, domácí smetana. Z té smetany teta René poprvé pro mlsnou Miriam připravuje zdravou tatarskou omáčku s hořčicí a kořením k vysmaženým kuřátkům s na šestkrát rozkrojenými bramborami usmaženými ve vrstvě oleje.
Hejno slepic pilně snáší vejce a Miriam se má o co starat a co pozorovat. Jednou za týden už skoro osmdesátiletý strýc László nabere do bílého plátěného pytlíku mouku, deputát z družstva, kde pracoval jako účetní, a odnese ji do pekárny a vrátí se s obrovským bílým chlebem, který chutná jako buchta a Miriam jej miluje pojídat jen tak.
Manžel tety René je diabetik, a tak musí jíst pravidelně a bez cukru. Teta s pomocnicí Kanásznéni peče dorty a buchty z bílého prášku v malých průhledných pytlících, který nahrazuje cukr. Miriam nejvíc miluje šťavnatou jablečnou buchtu. Z jablek po vymačkání zůstane slaďoučká jablečná šťáva, která patří milované Miriam. Všechny výtvory kuchařského umění tety René se ukládají do velké spíže, kde na okně se suší pecky z meruněk a u nich stojí velké černé závaží, kterým se pak nahořklé pecky rozbijí a snědí. U stropu spíže visí na obou koncích provázky upevněné dřevěné tyče, na kterých visí slanina a salámy. Řez slaniny nebo salámu se po čerstvém odkrojení posype červenou paprikou, a ten konec se zabalí do tzv. mastného papíru, který zadrží tuk. Ve spíži je zpočátku dřevěná lednička vevnitř s pozinkovaným plechem s přihrádkou v dolní části. Do té strýc každý den vloží velký kus ledu, který vždy brzy ráno přiveze ledař na povozu taženém koňmi, na kterého již strýc čeká před domem. Později se v domácnosti objeví vždy plná elektrická lednička.
Do tzv. mastného papíru teta René balí do krabiček osmažená stehýnka kuřat, buchty a další dobroty na dlouhou cestu vlakem ze Szentese domů do Ostravy pro své milované, synovce Vladimíra, kterému je za mámu, a pro Miriam, která celou několikahodinovou cestu sedí a pojídá dobroty. Však z prázdnin v Maďarsku přijede o několik centimetrů vyšší a o několik kilo těžší. Teta René po příjezdu na prázdniny vždy zkontroluje její líce, která jsou trochu propadlá a bledá, a pak se svým židovským známým, protože žádnou rodinu nemá, chlubí, jak u ní Miriam chutná.
Teta přežila Osvětim a tak nesnáší, když má někdo hlad, ten se musí okamžitě něčím dobrým, nejlépe z vyhlášené židovské kuchyně, zahnat. Miriam až po letech zjistí, že šoulet je vyhlášené šabatové jídlo, které lze uchovat teplé, aby hospodyňka nemusela v té době nic chystat a neporušila pravidla šábesu. Teta i její synovec Vladimír pocházejí z Hliníku nad Váhom, dnes součást Bytče, kde žila velká židovská komunita. Rodina pak žila v Bytči na náměstí a vlastně celá tamní komunita byla neologická, ne ortodoxní. Vladimírův dědeček, tedy otec jeho matky a také tety René, byl řezník. Jeho osm dětí se vdalo či oženilo do Vídně, Budapešti, Sedmihradska, Berlína. Všichni byli velmi schopní a celá rodina dávala velký důraz na vzdělání. Vladimír chodil prvních pět let do Židovské školy, která byla vyhlášená nejen proto, že se tam od druhé třídy učila němčina. Místní křesťanští podnikatelé a významné rodiny dávaly své děti do Židovské školy, aby měly dobré vzdělání.
Miriam po smrti otce jezdila už ve svých čtrnácti letch do Maďarska sama. Moc ráda cestovala a zamilovala si krásné město Budapešt, kde vždy od rána do odpoledne čekala na jediný rychlík do Szentese. Postupně poznávala památky, přešla vodnatý Dunaj po obrovských mostech a většinou si prošla hrad, který musel být po ruském bombardování na konci války téměř celý postaven znovu. Z Rybářské bašty si prohlížela celé město na modrém Dunaji. Z peněz, které jí teta dala, a které si ušetřila, zašla na oběd a koupila si výbornou maďarskou mléčnou čokoládu. V soukromých obchůdcích si Miriam někdy koupila moderní tričko, nebo později doma tehdy nedostatkové džínové kalhoty či sukni z lehké džínoviny v pase do gumy, kterou nosila ještě mnoho let potom. V Maďarsku bylo tehdy levněji než v Československu. Jak postupně zvládala maďarštinu, dokázala si pobyt v Budapešti více užít.
Většinou cestovala sama, ale dvakrát, než se její sestra vdala, cestovaly spolu, to bylo mnohem lepší. Miriam byla poměrně uzavřená a introvertní, a tak se s nikým nedávala do řeči, a ani v Szentesi se vlastně s nikým neskamarádila, přestože ji teta posílala ke známým. Miriam přijížděla brzy ráno na budapešťské Západní nádraží, kde se nacházela obrovská restaurace první třídy, čistá a voňavá na rozdíl od našich nevábně vonících a neupravených restaurací před rokem 1989. Miriam si tam jednou ráno objednala čaj. Přinesli jí vše na stříbrném podnosu a spousta talířků a hrnečků se málem nevešla na stůl.
V té době ještě nebylo obvyklé, aby mladé dívky či ženy chodily samy do restaurací, a tak se Miriam vždy cítila trochu divně, ale Budapešť si zamilovala nejen proto, že tam bylo k vidění a ke koupení mnoho věcí, které doma nebyly.
