Opery, operety a Mnichov

V Maďarsku to byly samé opery, operety a cigánská hudba. Ta židovská se tehdy nehrála. Lidé se nad tím nijak nepozastavovali, ale proč se vlastně nehrála, asi tak, jako se nehrál jazz a další plody západních imperialistů..

Opery a operety se linuly z rádia a Miriam jak jen mohla rádio přepla na nějakou česky či alespoň podobně hovořící stanici. Byla velká vlastenka a vždy tetě s vervou vysvětlovala, že Češi a Slováci jsou ve všem nejlepší. Škoda, že teta a další oběti Miriam nic nevysvětlovali. Stalo se jen to, že další rok čekalo na Miriam malé tranzistorové rádio, kde si mohla naladit tu svoji stanici.

Strýc László/Laci měl v Szegedu, krásném městě ležícím na řece Tise u jugoslávských hranic, kamaráda, oba pocházeli z městečka Hódmezövásárhely a oba přišli ve válce o své rodiny. László o sestru a matku a další, jeho kamarád o mladou ženu a malou holčičku. Miklósbácsi (Spitzer) se po válce oženil s Magdou, které ve válce zavraždili manžela. Měla syna Laciho, který se narodil koncem války. 

Laci byl hodinářem a pracoval doma, jak to v Maďarsku na rozdíl od Československa bylo poměrně obvyklé. Byl to pěkný muž s černými vlasy, který neměl o ženy nouzi, a tak se také několikrát oženil.

Při návštěvách v Szegedu Miriam s tetou a strýcem navštívila na tamních vyhlášených Szabadtéri játékok (Festival ve velkém amfiteátru, který byl vždy v létě vybudován na  nádvoří bývalého kláštera, dnes univerzity) operetní a operní představení. Slavnou a oblíbenou maďarskou operetu Háry János a také Verdiho Aidu. Miriam nebyla nikdy z těchto představení nadšená, později si však oba žánry zamilovala, zřejmě pod vlivem maďarských zážitků.

V roce 1972, rok před maturitou, byla Miriam s matkou v Bulharsku u moře a poté přijela k tetě. Její soused vdával nejstarší dceru a pozval také Miriam na svatbu. Soused Lacibácsi byl předsedou odborů v místní nemocnici a členem maďarské komunistické strany. Přesto svatba proběhla v katolickém kostele na periférii města Szentese, kde sloužil oblíbený farář, který v řeči ke snoubencům také zahrnul proslov k právě zahajované olympiádě v Mnichově, kde bylo později uneseno a zavražděno 11 izraelských sportovců.

Teta René a Lacibácsi sledovali dění okolo Izraele. Často u nich kvílelo rádio, když naladili stanici Deutsche Welle. Jako v roce 1967, v době šestidenní války a následném znovudobytí Jeruzaléma a připojení velkého nového území k Izraeli, oba seděli s hlavou opřenou o rádio a snažili se zachytit co nejvíce z vysílání, Miriam pak poslouchala s nimi. Nikdy jí nevysvětlili co je Izrael a proč je tak zajímá jeho osud.

Později jim Miriam v duchu vyčítala, že jí nic neřekli o rodině, o tom, kdo byla babička Miriam a další lidé, které pak nepoznala na fotkách po otci a tetě. Mnoho Židů se bálo dětem říct o tom, že jsou Židé, ale to Miriam o svém otci a tetě a o sobě věděla, byla na to hrdá. Možná pro ně bylo velmi bolestné mluvit o těch, které milovali, a kteří tak krutým způsobem ve válce zahynuli. Miriam neměla kromě tety žádnou babičku ani dědečka, tetu, strýce, sestřenici, bratrance z otcovy strany. Vždycky záviděla spolužákům a kamarádům, když jeli k prarodičům, k tetě, mluvili o bratrancích a sestřenicích. Otec i teta v Maďarsku Miriam velmi milovali, až na ni matka a její nevlastní sourozenci žárlili, o to horší byla ztráta těchto nejbližších osob v době, kdy je ještě moc potřebovala.

Manžel tety René Lacibácsi měl příjmení Endrödi, což je název vesnice v Maďarsku. Stejně jako například v Itálii, i zde často měli Židé příjmení podle místních názvů měst a vesnic. Také se zde často vyskytuje příjmení Fehér (bílý) a Fekete (černý). V ostatní Evropě či u nás, kde mají Židé často německá příjmení, se pak jmenovali Weisz či Schwarz.

Jediná dcera nejstaršího bratra René a babičky Miriam, která se jmenovala Judith, se vdala v Budapešti za Gyuriho Fehéra a měli spolu syna Roberta. Když emigrovali do Ameriky a žili v New Yorku, změnil si jméno na George Feyer. Také otec Miriam si po válce své původní židovsky znějící jméno změnil na Vladimír, tak se jmenoval jeho nejlepší kamarád, který paradoxně za války bojoval po boku Wehrmachtu ve slovenské jednotce na ruské frontě.