Od potulných cikánů v roce 1927 k dnešním Romům

Zákon o potulných cikánech začal platit v Československu 14. července 1927. Paragraf 1: Za potulné cikány podle tohoto zákona pokládají se cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku žijí a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku - hlavně v zimě - stálé bydliště.

Na základě tohoto zákona se všechny osoby, kterých se týkal, musely dostavit na úřad k registraci a převzetí Cigánské legitimace, která obsahovala osobní údaje včetně otisků všech deseti prstů, a přesný fyziognomický popis. Nařízení postihla i Romy usazené, kteří vlastně ztratitli svou domovskou příslušnost.

Podle odhadů žilo v tehdejším Československu včetně Podkarpatské Rusi 70 až 100 tisíc Romů. Z toho v Čechách a na Moravě zhruba 8 tisíc. V rámci zákona číslo 117 bylo kočování postaveno mimo zákon a postupně byly zřízeny nejméně dva tábory určené pro problémové jedince. Dnes jsou mediálně nejznámější Lety u Písku a Kunštát u Hodonína. Na Jižní Moravě žilo tehdy nejvíce tzv. usazených či polousazených Romů.

Tyto tábory i v době Protektorátu spravovali čeští policisté. Zemřely zde v katastrofálních podmínkách - hygiena, hlad, tyfus - stovky Romů, zejména dětí. Ostatní byli odtransportováni do Osvětimi, odkud se vrátilo jen asi 500 osob.

Na Slovensku byli na počátku války Romové poměrně v bezpečí. Později však byli na náklaďácích s nejnutnějším vybavením nuceně vystěhovaní z domovů na holé pozemky z dohledu sídel a hlavních cest. Jejich domy byly zbourány, muži odvedení do pracovních táborů. Rodiny tak přišly o živitele. Ženy, které si většinou přivydělávaly v židovských a slovenských domácnostech, nemohly opustit děti, takže přišly o práci.

Dnešní slovenské romské osady jsou ještě pozůstatkem těchto válečných přesunů.

Například na Podkarpatské Rusi, kde Romové žili v lepších poměrech, si dokonce svépomocí postavili pro své děti školu, která byla vzorem pro další západní státy. Na výuce se také podíleli romští rodiče, děti dostávaly zdarma stravu a ošacení z dobročinných sbírek.

Po válce v rámci dosídlování území většinou po odsunutých Němcích, přišli do Čech a na Moravu také do podniků, kde bylo nedostatek pracovních sil, Romové ze Slovenska.

Sžívání s majoritní společností působilo a působí problémy kvůli odlišnému způsobu života, zvykům a mentalitě.

V romské rodině je nejvyšší autoritou vždy nejstarší člen rodiny, který rozhoduje, a se kterým se všichni radí. Pokud má některý, byť mladý člen rodiny, určité vzdělání, je pokládán za autoritu. Pokud v romské rodině chybí některý z rodičů, jeho úlohu přebírá nejstarší dítě atd.

David Tišer je Rom, který vystudoval dvě vysoké školy a je lektorem zejména v otázkách romské historie, způsobu života a mentality. Neopomene zdůraznit, že pokud přijdete do romské rodiny na návštěvu, automaticky před vás položí talíř s teplým jídlem. "Žádné ty vaše sušenky ke kávě", směje se David zvykům majoritní společnosti.

Fotografie romských rodin v předválečném Československu.

Jednoduché sídliště usazených Romů na Jižní Moravě.

Romové se živili často provozováním muziky, a to i v cizině.

Cigánská legitimace. Zajímavé je, že v zákoně z roku 1927 jsou Romové nazýváni cikány.

Do některých míst a měst byl tehdy Romům vstup zakázán.

Fotografováni romské ženy na legitimaci. Možná předzvěst příchodu vyznavačů rasových zákonů.

Romská škola v Užhorodě.

Třída romské školy v Užhorodě. Vzadu jsou zavěšeny housle, na které se žáci učili hrát ve vyučování. 

Fotografie byly vyfoceny na přednášce Michala Schustera (pracovník Muzea romské kultury v Brně) s názvem Romové a školství v meziválečném Československu, která se konala v rámci Dnů židovské kultury v Olomouci.