Renomovaný německý psycholog a psychiatr Peter Lauster je rovněž autorem knih o lidské psychice pro širokou veřejnost. Ve své knize Nenechte se nic líbit se zabývá jak říká "zanedbaným obrazem duše" člověka v moderní společnosti zaměřené spíše na rozum a výkon. Shrnuje obranné mechanismy, kterými se podle něj brání až polovina západní civilizace proti úzkosti.
Mechanismy, kterými se bráníme proti úzkosti:
Vytváření reakcí - bráníme se k někomu cítit nenávist. Říkáme si: "Dobrý člověk přece necítí nenávist". Raději tedy jako reakci předstíráme až něžné city. Reakcí na zakázanou nenávist je předstírané přátelství. Předstíraný cit je často nápadný svou intenzitou - místo skutečného, přirozeného přátelství se nucená, předstíraná přátelskost prozrazuje svým zvláštním zdůrazňováním.
Jedna se vlastně o lhaní sobě i ostatním. Obrana je vždy obranou vůči nepříjemné pravdě vzbuzující úzkost. Čím víc pravdy o sobě a vůči svým bližním zapíráme, tím více sklouzáváme do psychických poruch a nervozity.
Člověk úspěšně lže, tělo přesto mluví pravdu. Člověk je dle psychologů jediná bytost, která dokáže lhát sama sobě.
Odmítání - to, co působí úzkost, probouzí nepříjemné pocity, co nás frustruje, je prostě a jednoduše odmítáno. Růnými způsoby si vytváříme odstup od skutečnosti. Jednou z možností je zaujetí role pozorovatele.
"Jen to udělej, já se budu raději dívat." nebo "Je mi to jedno, udělej to, když chceš." Pak jen využijeme to, co druhý zařídil, vyjednal.
Odmítání ale zabraňuje osobnímu zrání. V závětří pozorovatelny lze kritizovat a předstírat nadřazenost, ale takto získaný pocit vlastní hodnoty stojí na nejistých nohou.
Ve společnosti založené na konkurenci a výkonu uniká do odmítání mnoho lidí ze strachu ze selhání a "marného" snažení. Stres neustálého porovnávání výkonu vydrží jen velmi sebevědomý člověk.
Pro společnost je žádoucí velký počet poddaných a malý počet zdatných, kteří se dokáží v systému založeném na výkonu prosadit bez obranného mechanismu odmítání.
Kromě role pozorovatele představuje další druh odmítání útěk do jiné oblasti. Většina žen hledá útočiště v manželství, protože je jim upíráno uznání v pracovním životě. Pokud to nevyjde, z manželství existuje už většinou jen únik do psychické poruchy, k alkoholu, frigiditě, rezignaci a depresi.
Kniha Petera Laustera se snaží nám ukázat náhled na naše úniky před realitou a pomoci získanou energii přeměnit v mechanismus útočný (příklon).
Racionalizace - znamená rozumové ospravedlňování určitého jednání za pomoci "rozumných důvodů", tak aby skutečný důvod zakryly.
"Bez egoistického usilování o nadřazenost a postavení by (prý) lidské soužití zpustlo. Teprve soutěživost (prý) dodává životu lesk". Není to však pravda. Právě naopak, z kontaktů se rozvíjí energie, která se jinak spotřebovává na konkurenční zápas.
Otupování - otupování alkoholem je velmi nebezpečný obranný mechanismus. V naší zemi je podle některých průzkumů až 1,5 milionů alkoholiků! Tento útěk z reality do otupělosti je obrannou reakcí vůči nesnesitelné realitě. O drogách ani nemluvě.
Chronický konzum většího množství alkoholu každý den představuje postupnou sebevraždu. Jen vysoké náklady na léčbu s tím spojenou snad donutí společnost něco změnit. Správným lékem na psychické problémy není alkohol, ale psychoterapie. S její pomocí se může člověk naučit zvládat své problémy.
Zaclonění - Psychické problémy nevyřeší ani žádná psychofarmaka, jenom zmírní symptomy. Také nemají moc odstranit příčiny problémů. Po odeznění působení léků se starý stav zase vrátí.
Také padl návrh přidávat psychofarmaka v přiměřeném množství do pitné vody! Je však nutná nová politika, která přeškolí a uvede množství lidí do povolání spojených s lidskostí. Miliony nemocných, tělesně a psychicky, zranitelných, osamělých, alkoholiků, závislých na drogách, postižených dětí, propuštěných vězňů potřebují lidskou pomoc.
Vyhlášení bezmoci - je jeden z nejzávažnějších obranných mechanismů. Obvyklý výrok zní: "Nedá se nic dělat, tak to prostě je". Tento ústup do pasivity je však nebezpečný, protože je počátkem manipulovatelnosti. Nejprve se vzdáme odporu vůči příliš mocnému rodičovskému Já, protože mocenské poměry jsou nerovné. Zjistíme, že odpor se nevyplácí a bezmocnost trvá. Dochází ke zlomení vůle.
Kdo má pocit bezmoci, ten neprotestuje a lze s ním pohodlně manipulovat. Jednotlivec se tak nedokáže bránit proti psychickému ubližování dokonce i životního partnera. Cítí se bezmocný a věří, že tato bezmocnost je normální. Jsou doporučována psychofarmaka, protože ta zmírňují symptomy, aniž by však objasňovala příčiny.
Přebírání rolí - Pokud je vlastní role akceptována a člověk je s ní srozuměn, může hra pokračovat. Kdo ze své role vědomě vypadne, zažije velkou nejistotu, ale i velkou svobodu. Ulpívání na rolích působí duševní nesvobodu, avšak dává velkou jistotu. Potřeba jistoty je většinou silnější, než požadavek svobody.
Hrajeme role RODIČ, DÍTĚ a DOSPĚLÝ, která je nejzdravější. Dospělé Já se pozná podle věcného popisu problémů. Každý v sobě nosí všechny tyto tři stavy.
Většina lidí pečlivě kontroluje a skrývá city. City jsou v naší technické civilizaci považovány za méněcenné a vládne přesvědčení, že city se nemají dávat najevo a nejlepší je rozumový způsob nazírání bez emocí. Aby poušť začala žít, musíme svá naučená, uměle vytvořená společenská klišé a role odhodit jako berle a otevřít krunýř skrývající city.
Kam s tím vzrušením a hnutími citu, které se nesmí projevit? Nezmizí, ale projeví se v orgánech a svalech našeho těla.
Děti dokáží své pocity vyjádřit lépe než dospělí. Děti jsou "psychicky chytřejší" než dospělí, umí ještě být spontánní.
