V úvodu ke své knize šestnácti esejí Mapy a legendy charakterizuje Michael Chabon svůj vztah k literatuře takto: „Čtu pro zábavu, a píšu, abych bavil lidi. Tečka.“ Tento Američan píšící brilantně a nadmíru čtivě se narodil v roce 1963 a je držitelem Pulitzerovy ceny za literaturu.
V eseji Mapy a legendy píše o dětství v supernovém městě Columbia ve státě Maryland. Hned na počátku rodina navštívila malé Výstavní centrum (jednu z prvních realizací architekta Franka Gehryho) na břehu uměle vytvořeného jezera, kde jim ukázali plány nového města a prezentaci. Malý Michael při odchodu obdržel velkou skládací barevnou mapu snu Pracovní skupiny realizující nové město Columbia. Fascinovala ho tahle mapa, kterou si pověsil v pokojíčku na zeď.
Fascinovalo ho, že budoucím sousedům sdělí, že viděl, jak jejich dům přichází na svět.
Když pak město opustil, měl pocit, že ta mapa lhala, jak se ve městě objevila hrůza v podobě rozvodu jeho rodičů, a z Columbie se stalo časem fádní předměstí baltimorsko-washingtonského souměstí a docházelo v něm ke zločinům a rasovým nepokojům.
Tahle esej mi připomíná město mého mládí Havířov, postavené jako noclehárna pro pracovníky ostravské aglomerace, které se přes spoustu zeleně a široké ulice brzy stalo drogovým rájem a dnes v nejstarší části přeměněné téměř na cigánské ghetto řádí party s holými lebkami.
V eseji Návod na život autor naznačuje, že ne vše o čem píše, také zažil. A pokud popisuje vztah dvou homosexuálů, není jedním z nich. Ale čtenář se přesto ptá: „A pane Chabone, jak jste na tom vy?“
Imaginární vlast je esejí o jeho druhé vlasti Izraeli. Jeho druhá žena se tam narodila.
Jako dítě se podivoval nad na závěr sederu pronesenou větou: „Příští rok v Jeruzalémě“, přestože tam rodina nikdy nejela.
On si tohle splnil a má pocit, že je zvrhlý, když se mu na Izraeli nejvíc líbila jeho arabská tvář (zřejmě tu židovskou znal už z Ameriky).
Po návratu narazil v knihkupectví na knížku Řekněte to v jidiš, vycházející v edici Řekněte to v… Prý žádná jiná konverzace pro cestovatele neobsahuje tolik zásadních informací, psalo se tam. Všech 1600 současných praktických hesel se opakovalo ve všech verzích této příručky v různých jazycích. Např. věty „Kde mi vydají kartičku pojištěnce?“ nebo „Pomůžete mi zvednout auto na hever?“ znějí v jazyce vyvražděné komunity nesmyslně, jelikož předpokládají existenci banky, kde zaměstnanci hovoří plynule jazykem jidiš atd.
Na základě této příručky Chabon napsal esej o mýtické zemi Jisroel (jidiš název Izraele) kdesi na Aljašce, kde je úředním jazykem jidiš.
Rozvíjí také myšlenku, co kdyby nebyly vyvražděny 2/3 Židů a dodnes by mohl jezdit k rodině v Litvě, odkud pochází jeho přeživší babička.
Často se v knize objevuje téma Golem. Chabonův otec byl zřejmě velký snílek a možná i sedmilhář, který mu vyprávěl příběhy, v nichž jejich předky byli ti nejslavnější včetně Napoleona, Sherlocka Holmese a samozřejmě pražského rabiho Löwa.
Otec, přestože sekulární Žid, byl jediný z rodiny, který mu vymlouval sňatek s jeho první ženou nežidovkou. S tou se po čase rozvedl. Jeho manželka totiž s přibývajícím věkem čím dál častěji nadnášela téma děti a tyhle rozhovory vždy končily hádkou – kvůli náboženství. Kvůli tomu se prý předtím Chabon nikdy s nikým nehádal. A jeho žena mu vmetla: „Jak můžeš tvrdit, že je důležité, aby naše děti měly židovskou víru, když tobě na židovství vůbec nesejde?“
