Lidé potřebují svého blázna

V Olšanech jím byla stará paní učitelka. Byla už v důchodu, svobodná, a většinou jste ji potkali samotnou. Možná byla tak introvertní, že si k životu vystačila sama se sebou, což většině lidí dělá ohromné potíže.

Miriam se přistěhovala do vesnice po ukončení vysoké školy. Chtěla začít daleko od domova, od své matky, která na své děti chodila žalovat do školy místo toho, aby jim v ušetřeném čase něco dobrého uvařila či upekla či se jim věnovala.

Miriam začala pracovat v místní papírně a také získala malý byt v panelovém domě blízko továrny. Miriam vždy pociťovala nesmírné štěstí, když přijížděla domů, do svého bytu, kde ji nikdo nenadával, neurážel ji a mohla si tam dělat co chtěla. Ze začátku to nebylo jednoduché. Miriam zde neměla nikoho blízkého a doma slyšela jen výčitky, proč se odstěhovala, takže si nemohla postěžovat, slyšela by jen další obvinění.

V práci i v okolí se postupně skamarádila s lidmi a už se necítila jako kůl v plotě. Chodila do místního vesnického kina, do lesa na houby a lesní plody. Miriam nikdy houby nesbírala a byla jako omámená. Nejprve je sbírala s atlasem hub v ruce a postupně se vypracovala. Vždy se jí v noci zdálo o úlovcích z lesa.

Ve vedlejší vesnici cvičila s ženami na spartakiády a spolu tam jely a moc si to užívaly. Vedla pionýrský oddíl. Miriam si uvědomuje, že byla někdy nemožná, ale jen po opuštění rodiny, kde po smrti otce a později všech těch, kteří ji měli rádi a respektovali ji, se stala "pátým kolem u vozu", mohla najít sama sebe a začít nový život bez ponižování a urážek od těch nejbližších.

Postupně se učila od přátel a známých, jak žít lépe tak, aby měl její život smysl a bavil ji. Její lásky končily špatně a Miriam kdesi četla, že když ji láska ničí, má přestat milovat, což zkoušela, ale někdy se jí to vůbec nedařilo. Musela si místo toho najít smysluplnou činnost, aby ji život neničil. Na popud kamaráda absolvovala zkoušky pro průvodce Čedoku a jezdila na zájezdy, které za poměrně malý peníz musela celé zorganizovat. Přesto se našli tací, kteří nebyli tak aktivní, kteří jí poté, co si postěžovala na náročnost této práce, usadili tím, že za to má přece peníze, jenže jaké.

Asi je nejlepší, když člověk, zejména na malé vesnici, kde Miriam žila a pracovala, není moc vidět. Jinak se člověk stane místním bláznem. Přece kdyby za to ta ženská něco neměla, tak by to nedělala, prolítnou v hlavách sestavy u hospodského stolu tyto myšlenky. Jak jednoduché je probírat druhé a nacházet na nich jen to špatné v případě, že já nic nedělám, a ten druhý je aktivní. Kdo žije jinak a je jiný, musí být přece blázen.

Miriam pro svou aktivitu byla vítanou členkou různých skupin. Také se dostala do výboru závodních odborů, kde vedla skupinu, která pořádala různé zájezdy a akce pro děti a mládež. Byly to velké akce s až 500 návštěvníky, ale Miriam byla vždy velmi unavená a neměla takovou radost z výsledku, jak by si představovala. Až později, po absolvování psychoterapie pochopila, že smyslem života jsou i jiné věci, než jen zorganizovat něco velkého a oslnit tak lidi, aby Miriam chválili.

Miriam byla velmi kreativní, šila, pletla, háčkovala, naučila se drhat, vyráběla svým synovcům různé krásné dárky. Po příchodu na vesnici z velkého města, si osvojila nové recepty, zavařovala, což ji velmi těšilo. Také si poprvé v životě koupila pračku. V Havířově ji nikdy matka nekoupila a tak to pro Miriam bylo jako zázrak. Mít pračku a další věci. Poté, co synovec Miriam nastoupil na vojnu do blízkého Olomouce, koupila si elektrickou troubu, aby mu mohla péct buchty a třeba smažit řízky. Miriam to vše moc bavilo, ale na vesnici se postupně cítila jako v kleci. Začala dojíždět do práce do blízkého Šumperka.

V nové práci získala nové přátele a větší rozlet. Přestože měla jako už dříve problémy v práci a i jinde, snažila se na sobě pracovat, aby se její život zlepšil. Naštěstí měla pár přátel, kteří ji tolerovali a snažili se jí pomoci. Poté, co absolvovala psychoterapii, její život se pomalu zlepšoval. Zlepšovaly se vztahy a to, jak prožívala celý život. Jen pro okolí, zůstala pořád tím stejným bláznem. Pro ty, kteří svůj život trávili v hospodě, u alkoholu a cigaret. Miriam se často zasazovala nejen o sebe, ale i o druhé. Tím byla také jakási divná, to se přece nedělá, je lepší si dát pár piv nebo panáků a pak je ti vše jedno a nemusíš nikoho obtěžovat. Miriam se s tím ale nemínila smířit.

Pod okny paneláků u továrny, vedle obchodu, se hromadily kamiony vezoucí cosi do továrny. Později, když tohle super místo objevili i ostatní, tam prostě nakupovali a nocovali i další kamioňáci, kteří si v noci topili motorem, takže nebylo možné si otevřít okno atd. Miriam byla tak důsledná, že na každého, kdo si takto topil volala policii, pak už byla na plochu zákaz vjezdu, což většině nevadilo, a tak přijížděli dopraváci znovu. Lidé nebyli vděčni Miriam za to, že už jim pod okny nestojí 20 kamionů, ale jen tři, ona byla tím bláznem, který narušuje lidem jejich pohodu a ukazuje, že je možné něco dělat, aby život byl lepší, jenže to se každému nechce. Také nechce naštvat vrchnost či zaměstnavatele, pro kterého většina obyvatel paneláků pracovala.

Miriam ke konci studia angličtiny na Karlově univerzitě v Praze absolvovala též psychoterapii, která jí změnila život. Brzy poté si našla v Šumperku půl domku se zahradou. Byl velmi levný a Miriam tušila, že je zde nějaký problém, ale rozhodla se, že bude problém řešit, až nastane. Konečně se dostala z dosahu sousedů, pro které byla vítanou atrakcí. Jenže lidé berou každého takového, jaký byl před deseti lety, a ne takového, jakým je dnes. Miriam se necítila úplně dobře, ale ve městě měla lepší spojení pro cestování a po odchodu do důchodu se zlepšila v psaní a focení a její práce konečně došla uznání. Miriam uveřejňuje fotky a články v různých časopisech a dělá další věci, které ji baví.

Po odchodu závistivé a zlé sousedky a smrti dvou vlčáků u sousedů, kteří vyli od rána do večera, si Miriam sjednala pořádek. Teď už se dokáže problémům smát, což ji kupodivu posunulo i k lepším vztahům s velmi problémovými sousedy. Miriam je na sebe hrdá, je spokojená a žije spokojený život. Postupně si řeší zádrhely svého životy, což je prý důsledek psychoterapie. Osoby, včetně příbuzných, kteří si ji nevážili či ji ponižovali, vytěsnila ze svého života. někteří pochopili a změnili své chování, ti, co nepochopili, upadli v zapomenutí. Miriam se také naučila ne mlčet, ale vyříkat si dokonce s humorem s lidmi problémy a je spokojená a šťastná z nové dovednosti, což dokazuje, že člověk se může měnit celý život k lepšímu.