zejména těch veřejných. Nebo spíše podle jejich neexistence. Když navštívíte některé místo v naší zemi, jak poznáte, kde je veřejné WC, poznáte to vůbec? Mnohdy ne.
U nás provozuje WC radnice a Charita. Obě zařízení vypadají moc hezky, jen ta provozní doba! Od pěti odpoledne do devíti ráno máme smůlu, celkem 16 hodin zavřeno. Nezbývá, než škemrat u nijak nadšeného personálu kaváren a restaurací.
Stále častěji se můžeme setkat s muži, kteří se jen otočí tu na chodníku, tu u pěší cesty, tu u dětského hřiště, kde vykonají svou zatím naštěstí jen malou potřebu. Dneska označil dosti viditelně a dosti vysoko jeden nešťastník starou městskou hradbu u pěšího průchodu k poště. Vždyť máme tu demokracii, tak co.
Nedávno jeden student z našeho města trávil rok v USA na studiích. Při pouličním festivalu TO na něj přišlo a odskočil si do parku. Jeho matka pak vyprávěla, jak jí s pláčem volal z vězení, kde byl nucen strávit noc s pasáky, prostitutkami a dalšími živly. Celé ho to stálo 500 dolarů, co takhle zavést podobné opatření u nás?
Kultura nejsou jen fungující a kulturně vypadající veřejné záchody. Podle chování domorodců si návštěvníci, a nejen z ciziny, utváří názory na nás a naši krásnou zemi, kde bohužel mnoho věcí skřípe. Například zuby, když před spokojeně kráčejího občana či občanku svěžím ránem náhle přiletí tzv. flusanec. Z úst maně vyletí slovo "prase" a dotyčný, kterému je poznámka určena, se překvapeně otáže: "Co se děje?"
Se studenty se při výpravách mimo školu často postavíme do kroužku a probíráme různé věci. Nejeden příslušník studentského stavu nám k tomu plive doprostřed kruhu a jeho aktivita je jistě provázená uspokojením, že se strefil do středu a nezasáhl nikoho z nás. Když podotknu, že se to nehodí, ať si jde odplivnout někam, kde to neuvidíme, velmi se podiví: "A proč?" Pak přitvrdím, a naplno vyjádřím, že je mi z jeho jednání špatně, a že se to prostě nehodí. Chvíli je klid, a za chvíli se vše opakuje, je to zvyk, a ten je jak se říká "železná košile".
Nedávno jsem kráčela s jedním studentem a jeho dívkou, on kráčel mezi námi, jak velí etiketa. Jen v průběhu konverzace neustále plival před nás, už jsem raději nic nenamítala.
Vzpomínám si, že moji ne příliš sebevědomí spolužáci vkládali nevědomky do hovoru slovo "vole", jenže je nová doba, kdy se vkládají do hovoru nejen nová slova, ale i skutky. Nebo si při nervozitě trháme chloupky na bradě, všimli jste si?
