Ke konci války nacistům zoufale chyběly pracovní síly, a tak Vladimíra co nejdříve odtransportovali spolu s ostatními otroky do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde otročil pro leteckou firmu Heinkel.
Vladimír se narodil na Slovensku, neměl tátu ani mámu, a tak žil u babičky a vychovávala jej jeho teta. Vladimír chodil prvních pět let do židovské školy v Bytči. Nejprve z Hliníku nad Váhom, kde se narodil, později se rodina přestěhovala do domu na náměstí v Bytči.
Do místní židovské školy posílali také místní katolíci své děti kvůli kvalitní výuce nejen němčiny, kterou se děti učily už od druhé třídy. Vladimír se německy učit nechtěl, a tak jej nutili doma požádat německy o finanční příspěvek na různé dobroty. Vladimír vždycky říkal, že mu život zachránilo řemeslo a to, že uměl německy.
Vladimír byl po náročných zkouškách přijat do učení do Ostravy do školy, kterou financovali majitelé Vítkovických železáren a podporovatelé vzniku židovského státu na středním východě, Rotschildové. Učil se soustružníkem na samé jedničky, což bylo v poslední světové válce to nejžádanější řemeslo. Vladimír měl po vyučení odcestovat do Palestiny, ale k tomu už nedošlo. Potřebovali tam řemeslníky, kterých byl nedostatek. Židé nemohli z důvodu konkurence provozovat řemesla mimo gheta. Nebyli přijati do cechů, což byl tehdy základ. Také nesměli vlastnit pozemky. Měli jen omezenou možnost volby zaměstnání kvůli dalším zákazům a omezením do roku 1848, kdy bylo zrušeno poddanství a Židé měli stejná práva jako ostatní obyvatelstvo.
V době, kdy Vladimír odešel do Ostravy, vdala se jeho teta za majitele pily v jihomaďarském městě Szentes. Vladimír zadrhával, a rodina jej tehdy poslala na ozdravný pobyt, aby si zlepšil mluvu před odchodem do učení. Vladimír dojížděl domů k babičce, která naštěstí v roce 1939 zemřela. V době ustavení protektorátu Čechy a Morava se také vrátila domů jeho matka, která byla v nemocnici na Moravě. Jako neárijka tam již nemohla pobývat.
Vladimír se vyučil v létě 1939 a do Palestiny už neodjel. V jeho průkazce na vlak je ještě v březnu 1939 české razítko Vítkovických železáren, v dubnu už německé, tak byli Němci důslední. Jako soustružník měl na Slovensku výjimku, a tak nebyl už v létě 1942 deportován na východ s většinou slovenských Židů, ze kterých se téměř nikdo nevrátil. Deportováno tehdy bylo téměř sedmdesáti tisíc osob, za které Slovensko zaplatilo 500 říšských marek na osobu z majetku předtím Židům arizovaného. V té době ještě na Slovensku německá armáda nebyla, jen poradci, a tak vše zorganizovali sami Slováci. Vladimír pracoval jako občan bez práv v různých dílnách v Žilině. Bydlel v ghetu v bytčianském zámku.
V době Slovenského národního povstání, kdy přišla do země německá armáda, bojoval a později se skrýval. Povstání začalo 29. srpna 1944 a bylo velmi krutě potlačeno k 28. říjnu 1944. V té době byly obnoveny deportace. Vladimír byl 24. listopadu chycen, zavlečen do věznice v Sabinově, kde byl zmlácen, přišel také o několik zubů. Poté byl z koncentračního tábora Nováky spolu s rodinou své dívky Miriam odvezen v dobytčáku do Osvětimi. Odtud byl převezen do Sachsenhausenu. Každý den s tisíci otroky pochodoval do 3 kilometry vzdáleného Oranienburgu, kde byl vybudován průmyslový areál.
Sachsenhausen byl první vzorový koncentrák vybudovaný na zelené louce. Výstavba započala v létě 1936, právě v době, kdy se v nedalekém Berlíně konaly Olympijské hry, na které byl Židům vstup zakázán. V táboře bylo výcvikové středisko členů SS, kteří pak pracovali v ostatních koncentračních táborech. Probíhaly zde nelidské pokusy na vězních s drogami a jedy, což na konci války využili nacističtí pohlaváři.
Přestože v zimě nemusel pracovat venku, málem nepřežil. Byl velmi hodný a také vyhladovělý, nemohl chodit, a tak nebyl hnán na pochod smrti. Po osvobození Američany strávil několik měsíců v nemocnici. Také se hned po válce začal učit anglicky. Po válce vstoupil jako mnoho dalších Židů do komunistické strany z vděčnosti za osvobození Československa Rudou armádou.
Jeho dívka Miriam válku sice přežila, ale brzy po návratu ve věku 20 let zemřela na srdce. Vladimírův milovaný strýc Dezider se po nástupu Hitlera k moci vrátil z Německa do Bytče a oženil se. Nechal se také kvůli bezpečnosti pokřtít. Zachoval se také lístek, který kdosi vyhodil z vlaku směřujícího na východ, že Dežko v roce 1942 utekl z transportu. Během války se s těhotnou manželkou Lilkou a malou dcerkou skrývali na evangelické faře. Někdo je však udal. Dežka zastřelili a Lilka putovala do Terezína, odkud se vrátila sama a v roce 1956 zemřela na srdce. Byla poslední, koho pohřbili na židovském hřbitově blízko centra Bytče. Dnes je tam park s památníkem.
Vladimír po válce odešel zpět do Ostravy, kde pracoval ve Vítkovických železárnách ve vývojové dílně. Jejich rodina měla jako první v ulici televizi. Vladimír také sestavil manželce kuchyňský robot, když ještě v obchodech nebyly. S dcerou Miriam, kterou velmi miloval, pořád něco podnikali. Jezdili do Maďarska na prázdniny k jeho tetě, která přežila Osvětim. Vladimír s Miriam nařezali na kusy poražené stromy při rozšiřování hlavní cesty a Vladimír z nich vysoustružil krásné dřevěné vázy, menší i větší, a obdaroval všechny přátele. Ti byli nadšeni. Vladimír měl zřejmě i umělecké nadání. Bohužel zemřel na úraz v době, kdy bylo Miriam 13. Miriam se o osudu svého otce a jeho rodiny dozvěděla více až po roce 1989, kdy se vrátili z emigrace jeho přátelé, spolužáci a navštívila v Izraeli sestru jeho dívky Miriam. Dcera oné paní dostala jméno Miriam, protože Židé pojmenovávají děti jen po lidech, kteří už zemřeli. Také Vladimír měl jméno po svém strýci, který zahynul v bojích první světové války.
