Josef se narodil v roce 1900 a měl zkušenost z obou světových válek. V období první světové války patřil k bandě dezertérů. Uprchl z maršbatalionu a ukrýval se v Českém lese. Na Radbuze tuto partu rozbili, on sám byl při zátahu postřelen. Odsoudili ho k několikaletému vězení, ve kterém dosluhoval ještě v Československu a četníci ho i pak pronásledovali. Byl proto později nucen měnit místa pobytu.
Josef
Zřejmě dezertéry vedla myšlenka, že se nechtějí účastnit toho šílenství a vraždění. Ostatní se na ně dívali skrz prsty: Naši bojujou a tihle se flákaj.
Za války byl vězněn s celou rodinou v koncentračním táboře v Čechách, který měli na starosti čeští četníci. 15. září 1942 uprchl, to už mu bylo přes čtyřicet a byl poloslepý, nahluchlý a kulhal, to jsou sakra nevýhody pro štvance. Všude ho vyháněli. pak přišel na Vysočinu, do vesnice Šamotín, do kraje, který kolonizovali v 17. století potomci posledních východočeských či třebíčských husitů. Setkal se tam s dětmi, které mu chtěly hned pomoci. Už se bál, ale dospělí ho přesvědčili, aby zůstal.
Dva roky se skrýval a poté víceméně spontánně se zrodil partyzánský oddíl složený zejména z ruských uprchlíků z německého zajetí. Jediná síla, která dokázala toto partyzánské hnutí podchytit, byli Sověti.
Bohužel jeho manželka a pět dětí byly zavražděny v Birkenau.
Téma partyzánského hnutí a vůbec ozbrojeného boje za svobodu, bylo komunisty bagatelizováno. Asi vadili ti, kteří skutečně bojovali, protože po válce komunisté tajili jejich propojení s nacistickými garniturami. Je znám osud vojáků bojujících jak na západní, tak na východní frontě. Budoucí prezident Ludvík svoboda skončil jen jako účetní v JZD, ostatní ve vězení či rovnou na popravišti.
Celá společnost nakonec získala dojem, že partyzáni byli jen cosi nehodného pozornosti. Když jsem v minulosti komusi vyprávěla, že můj příbuzný bojoval ve Slovenském národním povstání, začal se ten člověk smát. Pak už jsem radši mlčela. Můj příbuzný byl zajat po třech měsících od vypuknutí povstání, které již bylo mezitím koncem října potlačeno, v listopadu 1944, a nejprve ho ve věznici v Sabinově Němci zmlátili a vyrazili mu zuby a pak odeslali do Osvětimi. Ještěže ho rovnou nehodili do některého z hromadných hrobů na Slovensku, asi nebyl žádný poblíž. To je jeden příklad za všechny, jak vnímáme v naší zemi slovo odboj.
Dle historika Jana Tesaře, který zaznamenal Josefův osud, byl to přes všechny prožité útrapy člověk šlechetný a spravedlivý. Uměl si získat respekt, lidé mu důvěřovali a dali na jeho názory.
Josef zemřel jako neznámý řadový občan v roce 1973. Také historik Tesař vyslovuje názor, že je skandální, jak naše společnost nedokázala zaznamenat osudy bojovníků za svobodu, kteří již většinou nežijí, tedy je to ztracená věc.
Josef byl bezpochyby hrdina, jen to byl černý, cikánský velitel partyzánského odílu. Celým jménem Josef Serinek, český cikán, který byl začátkem srpna 1942 s celou rodinou transportován do koncentračního tábora v Letech u Písku. Po válce do roku 1953 provozoval hospodu U černého partyzána. Po jejím uzavření pracoval jako dělník ve skladu.
Historik Jan Tesař napsal knihu o jeho životě, která je připravená k vydání v nakladatelství Triáda pod názvem Česká cikánská rapsodie.
http://www.krajinoupribehu.cz/col/272/josef-serinek.htm
