Jak jsem Adamovi zničila život

Adam se blíží plnoletosti a za rok z něj s největší pravděpodobností bude zámečník. I když po včerejších událostech si tím Adam není jistý.

Adam je vysoký, hubený, spíš drobnější kluk, neustále v pohybu včetně jeho pusy, kterou zavře snad jen když spí. Připomíná mi trochu nafukovacího dlouhatánského panáka, kerý se neustále vlní v pohybu a láká okolojdoucí již z velké dálky, aby se přišli podívat, co se to děje. Na hlavě neustále nalepenou kšiltovku, pod kterou se trošku jakoby schovává, jakoby neustále připravený, že odněkud přiletí pohlavek nebo možná úplně něco jiného.

Adam láká hlavně dívky, kterých má podle jeho slov "many". Nebo "money", těch má asi poněkud méně, ale dívkám to zřejmě nevadí.

Přicházím do hodiny a Adam, kterého nelze přehlédnout, na lavici cosi píše, svou výšku zkroucenou nad listem papíru, částečně již popsaném. Protože jeho studijní aktivity jsou spíše výjimečné, ihned mě jeho soustředěná činnost zaujme a ptám se: "Adame, píšete domácí úkol?" Adam zakryje list tělem a nemá se do odpovědi. Okolosedící spolužáci se pochechtávají.

Jen zahlédnu, že na papíře jsou krátké věty napsané pod sebou a podobají se jedna druhé jako vejce vejci. Píše trest. Větu: "Nebudu vyrušovat v hodině." má za úkol napsat 200x.

Adam má mladého třídního, který si s třídou plnou kluků a jedné milé dívky dokáže dobře poradit. Třída je přátelská a nejsou s ní větší kázeňské problémy, což u učňů je neobvyklé. Jejich třídní mu uložil tento trest a Adam bez řečí píše.

Později ten den potkávám jeho třídu opět na chodbě, čekají, až přijde učitel a vpustí je do učebny. Mezitím na chodbě trochu zlobí, povykují, baví se hlasitě a pošťuchují. Zahlédnu Adama. Prý z legrace zkouší zápas řeckořímský se spolužákem němčinářem, kterého neučím. Domlouvám jim, že je to sice legrace, ale kdoví co se může stát. Kluci poslušně přetanou, kupodivu. Jdu kolem podruhé, totéž se opakuje a už oběma vyhrožuji  jejich třídním. Trochu se o ně bojím, zápas se odehrává blízko schodiště a nechci, aby si ublížili. Potřetí už mi to nedá a vyběhnu do patra za třídním. Říkám mu, že se perou a smějí se přitom, ale že se bojím, co se může stát.

Následující hodinu nakouknu do jejich třídy a ptám se, jak pohovor s třídním dopadl. Předtím ještě zaslechnu, jak Adam konzultuje se spolužáky, že má nyní průměr z předmětu "materiály" 3,8, zda tedy může jedna pětka ohrozit jeho postup do dalšího ročníku.

Adam na mě naštvaně koukne, "paní učitelko, vy jste mi zničila život," odpoví a zřejmě se obává nejhoršího. Ještě stále píše onu větu a nevypadá šťastně.

Adama uvidím až v přespříštím týdnu, mají totiž v následujícím týdnu praxi. Asi se zeptám jeho třídního, jak Adamovo zkoušení dopadlo, nedá mi to.