Já na bráchu aneb podpora průměrnosti

Není konference jako konference. Mnohdy se koná jako nutný doplněk výstavy, prezentace badatelské činnosti, každoroční prezentace spolku. Peníze je potřeba utratit.

Během uplynulého půl roku jsem absolvovala tři konference. Na jedné jsem dokonce prezentovala své fotky z jedné významné události doplněné zajímavým vyprávěním. Chápu, že profese badatele v muzeu obnáší zejména posedávání v archivech, jenže bez představení výsledků veřejnosti v podobě výstavy či prezentace se tato práce neobejde. Jsou to dvě úplně protichůdné činnosti, které jen málokdo dokáže ve své profesi skloubit.

Tak se stalo, že mnozí svá zajímavá zjištění odhrkali s očima zabodnutýma do připraveného papíru rychlostí, která naznačovala, že už by tento výkon měli rádi za sebou či byli raději někde úplně jinde.

Známý český vědec a prezentér pan Grygar nedávno hovořil o spolku Sysifos, který uděluje každoročně cenu za šíření bludů. Prý každý rok narůstá počet kandidátů. Objevuje se spousta odkazů na práci univerzit. Tamní pedagogové neobjeví bludy v dílech svých studentů, jak je to možné?

Jak si muzejníci a vědci cení hlasu zasvěceného laika jsem se dozvěděla na oné výše zmíněné konferenci v závěru své přednášky o European Maccabi Games v Berlíně, která byla založena na mých krásných fotkách. Není divu, když jsem tam byla vybrána jako jedna ze čtyř field (polních) fotografů z celkového počtu 450 dobrovolníků.

Hlavní organizátor konference na závěr mé přednášky prohlásil jen jediné, že o European Maccabi Games už na této konferenci přednášel kdosi před deseti lety. Vůbec mu nevadilo, že jsem byla jediná, ke komu byl vznesen během celodenní konference nějaký dotaz, což se v odborných kruzích považuje za úspěch, pokud vím. Samozřejmě, že události se časem mění, a pohled dobrovolníka se určitě liší od pohledu sportovce na stejné akci. To ale hlavnímu organizátorovi nebrání v tom, aby jedinou větou shodil příspěvek laika, který za své účinkování nedostal proplaceno ani jízdné.

Další konference se konala jako doprovodná akce k výstavě o československém umění zejména mezi dvěma válkami. Jako laický divák jsem nabyla dojmu, že se zde sešel úzký okruh odborníků a jejich bývalých studentů z univerzit a Národní galerie, kteří se navzájem všichni znali. Příspěvky byly povětšinou poněkud nudné. Dvakrát jsem zareagovala v diskuzi. Po druhé už jsem byla kvitována ironickými a blahosklonnými úsměvy přednášejícího, bez nároku na jeho reakci. Když bývalá studentka pronesla poněkud příliš zaníceně ve svém příspěvku pochybnosti o protektorátní činnosti architekta Janáka, který se svými studenty tehdy projektoval baráky pro nezaměstnané, nepodobné těm osvětimským, byla nařčena svou bývalou profesorkou z obsese.

Na třetí konferenci v pořadí jsem si uvědomila, proč se vlastně takové akce konají. Je potřeba využít peníze, které jsou k dispozici. Samozřejmě tam sezveme a podělíme své známé, kteří nás zase pozvou na jejich konference. Nevadí, že pozvaní diskutující a hlavně témata jsou tak nudná, že téměř nezazní v diskuzi žádné dotazy. Je prostě třeba vyplnit určený čas, i když bez valného smyslu.

Že se tak ke slovu nedostanou nové a smysluplné názory a závěry, je jasné. Kdo si dovolí oponovat či nepatří do okruhu vyvolených kamarádů je smeten, a prostor dostane tak leda v cizině, kde je ještě možno se u nás zavrženým myslitelům prosadit. Tak, jak se tam poté, co nedostal další dotace od města Prahy, prosadil divadelní režisér, který se poté odebral do německy mluvících zemí a krátce nato tam byl poctěn v šesti z deseti možných kategorií, ve kterých mohou uspět evropští divadelníci.

Pokud je někdo dobrý a nemá vybudovanou síť kamarádů já na bráchu, nemá šanci. Pokud navíc není z Prahy, je to ještě horší. Nějak mi tady chybí fenomén příspěvků pro talentované a výborné umělce, kdy jednotlivé organizace či instituce bez toho, aby bylo nutno vypracovávat složité projekty, což umělci většinou neumí, vypisují příspěvky jen na základě toho, jak kvalitní práci umělec předloží, což je myslím rozhodující.