Vladimír se narodil v roce 1921 v Hliníku nad Váhom. Později rodina zakoupila dům na náměstí v Bytči, ve městě, kde se narodil budoucí katolický kněz a prezident Slovenského štátu Josef Tiso, jehož činy zásadním způsobem ovlivnily život Vladimíra a celé jeho rodiny.
Vladimírův život začal znásilněním jeho matky Elzy, která zřejmě utrpěla následkem tohoto činu šok a rodina ji musela umístit do specializovaného ústavu na Moravě. Právě narozeného Vladimíra zřejmě odmítla kojit, protože mu rodina opatřila kojnou, sousedku, s jejímž synem Vladimíra později spojovalo celoživotní přátelství.
Vladimírova matka Elza měla 7 sourozenců, z nichž jeden bratr zahynul v bojích První světové války. Její nejmladší sestra, dvacetiletá Reneé, žijící sama s matkou osmi sourozenců převzala péči o svého synovce, kterého velmi milovala.
Vladimír byl smutné a "tichučké" dítě, jak na něj vzpomínala sestra jeho přítelkyně Miriam Heda, která v roce 1949 odešla s manželem a synem do Izraele. Vladimír chodil prvních 5 let do Židovské školy v Bytči, kam posílali své děti i mnozí Nežidé kvůli kvalitní výuce zejména německého jazyka. Další čtyři roky již chodil v Bytči do Státní měšťanské školy.
Vladimír s tetou a babičkou jistě neměli mnoho prostředků na obživu a na výdaje za pobyt Elzy v ústavu, přestože Reneé pracovala v kanceláři. Jistě jim vydatně pomáhali sourozenci, kteří žili a obchodovali v Budapešti, Vídni a jeden ze strýců, Dežko, v Berlíně. Dežko se nechal před blížící se válkou pokřtít, zřejmě se k tomu rozhodl pod dojmem dění v Německu, které zažíval osobně. Později se vrátil do Bytče a oženil se s Lilkou.
Vladimír strávil několi týdnů v létě roku 1934 na pobytu, kde si měl zlepšit vadu řeči. To jistě také nebyla levná záležitost.
Teta Reneé se v době, kdy Vladimír nastoupil do učení do Vítkovických železáren v Ostravě, vdala do Maďarska za majitele pily. Zřejmě již usoudila, že ji synovec nebude tak nutně potřebovat, když přes týden bydlel v Ostravě na internátě a v neděli dojížděl domů do Bytče k babičce. Vladimír se učil soustružníkem a po vyučení měl odejít do Palestiny. Rotschildové, kteří byli majiteli nejen Vítkovických železáren v Ostravě, byli největšími finančními podporovateli sionistického hnutí. Skupovali v Palestině půdu, na které Židé zakládali osady, vysušovali bažiny a zúrodňovali poušť. Jednalo se vesměs o pozemky, o které Arabové nestáli, protože na nich byly buď bažiny s hejny komárů nebo poušť.
Vladimír se učil soustružníkem, protože mezi Židy doposud nebylo dostatek v Palestině potřebných řemeslníků. Ne proto, že by se Židům nechtělo fyzicky pracovat, jak byli obviňováni, ale proto, že Židé odedávna měli řemeslnické cechy zapovězené z důvodu konkurence většinou s křesťanskými řemeslníky. Židé mohli v minulosti vykonávat řemesla, ale jen v ghetech a pro Židy.
Vladimír se vyučil soustružníkem v létě 1939 v době, kdy již existovat Slovenský štát a na území Čech a Moravy vznikl Protektorát. V jeho legitimaci na dráhu je vidět březnové razítko Vítkovických železáren v češtině, hned v dubnu se objevuje v legitimaci německé razítko, ovšem s podpisem stejného člověka, tak byli Němci důslední.
Vladimír se po vyučení musel vrátit na Slovensko, protože jako neárijec nemohl ani bydlet na internátě a útočiště mu zřejmě poskytl na dobu do vyučení některý z jeho spolužáků. Do Palestiny již odjet nestačil.
Během roku 1939 naštěstí zemřela jeho stará babička, takže nemohla zažít hrůzy, kterým byli slovenští Židé během války vystaveni od svých spoluobčanů. Jeho matka Elza se musela z rasových důvodů také vrátit na Slovensko.
Vladimír sledoval postupující ponížení, ožebračení a nakonec likvidaci dvou třetin slovenských židovských obyvatel do léta 1942. Jako někteří další Židé postupně získal pracovní výjimku, která mu zajistila, že během léta roku 1942 nebyl poslán s dalšími 66 tisíci zejména mladými lidmi "na východ", odkud se jich po válce vrátilo asi 500.
Byl totiž vyučen v řemesle ve válce nejžádanějším, takže až do léta 1944, do vypuknutí Slovenského národního povstátní, pracoval na různých místech jako soustružník či stavební dělník. Na konci roku 1942 byly totiž deportace Židů zastaveny a obnoveny až po porážce SNP na podzim 1944, takže Židé žili v relativním bezpečí. Bytčianští Židé byli soustředěni v ghetu zřízeném v místním zámku. Vladimír zde bydlel s rodinou paní Hedy, která se později skrývala těhotná v zemljance a před koncem války porodila na falešné papíry v nemocnici syna, který je dnes slavným izraelským sochařem. Heda pojmenovala svou jedinou dceru Miriam po své sestře. Židé nemohou pojmenovat své potomky po žijících příbuzných, jen po již zemřelých, ze kterých měli zejména po válce bohatý výběr.
Vladimír podle možností pracoval, a pokud pobýval v ghetu v Bytči, snažil se spolu s ostatními mladými vyplnit čas alespoň nějakou zábavou. Nesměli chodit na plovárnu, do parku, nesměli vlastnit domácí zvířata, rádio, ani cennosti. Chodili plavat na rameno Váhu, do přírody a Vladimír se také zamiloval do mladičké Miriam Kohnové, která krásně hrála na harmoniku.
Všechno se schylovalo k povstání. Vladimíra zastihlo v době, kdy pracoval na stavbě nemocnice v Bánovcích nad Bebravou, tam byl zároveň knězem slovenský prezident Jozef Tiso. Povstání začalo 29. srpna 1944 proto, že v tento den obsadily Slovenský štát jednotky Wehrmachtu jako reakci na množící se akce partyzánů. Do té doby na Slovensku němečtí vojáci neoperovali a všechny úkony spojené s ožebračováním Židů a deportacemi prováděli samotní Slováci, zejména příslušníci Hlinkových gard na podkladě rasových zákonů slovenské vlády.
Vladimír se koncem srpna připojil k povstalcům. Bojoval v partyzánské jednotce Jana Žižky, která po porážce povstání 28. října 1944 přešla na Moravu. Povstání bylo připravováno v součinnosti se sovětskými partyzánskými veliteli, kteří byli doma na tuto činnost školeni. Vladimír se ještě nějakou dobu skrýval. Byl zajat 24. listopadu 1944 a měsíc strávil v různých věznicích na Slovensku. Po zatčení mu ve věznici v Sabinově vyšetřovatelé vyrazili několik zubů.
Poté byl nejprve poslán v dobytčáku spolu se svou dívkou Miriam a její rodinou do Osvětimi, odkud byl přemístěn do koncentračního tábora Sachsenhausen poblíž Berlína. Vladimír zde vyráběl jako otrok součástky pro německou leteckou firmu Henkel. Vladimír vždy prohlašoval, že mu život zachránila němčina a řemeslo, nejžádanější řemeslo v tehdejší válečné době.
Když vlak přijel do Osvětimi, první otázka zněla, "Je tady soustružník?" Tahle skutečnost mu zřejmě zachránila život, přestože před osvobozením tábora Rudou armádou v dubnu 1944, kdy většina vězňů byla hnána a zahynula na pochodu smrti, Vladimír ležel v táborové "nemocnici" s vředy na nohou na pokraji smrti. Naštěstí nemohl chodit, naštěstí ho nezabili, pochod smrti by jistě nepřežil v takovém stavu. Naštěstí nebyl ve vyhlazovacím táboře, i když i v Sachsenhausenu byly nelidské a kruté podmínky.
Nějakou dobu se ještě zotavoval, poté byl poslán do vlasti, kde prošel karanténou. V srpnu 1945 se vrátil do Ostravy a začal opět pracovat ve Vítkovických železárnách. Zanedlouho ještě nastoupil na tříměsíční povinnou vojnu, později vstoupil do KSČ a byl členem Lidových milicí. Vždy byl vděčný Sovětům za záchranu svého života, přestože z jeho rodiny téměř nikdo nepřežil. Jeho matka, sestřenice, bratranci, tetičky, strýcové zmizeli neznámo kam. Nemohl jim položit ani kamínek na neexistující hroby. Zůstali jen v jeho vzpomínkách.
Po válce se shledal se svou dívkou, která ve dvaceti letech po návratu z Osvětimi umírala v nemocnici. Po její smrti se už natrvalo přestěhoval do Ostravy.
Z Terezína se vrátila jeho teta Lilka. Jeho strýc Dežko s ní měl malou dcerku Alici. Když Dežko v roce 1942, kdy probíhaly transporty, utekl z vlaku, byli pak vězněni všichni ve slovenském koncentračním táboře v Novákách, který spravovali členové Hlinkových gard. Po příchodu německé armády na Slovensko Židé z táborů uprchli a přidali se většinou k partyzánům. Po porážce povstání Dežkovu rodinu ukrýval evangelický kněz. Někdo je však udal. Lilka už byla tehdy ve vysokém stupni těhotenství. Dežka zastřelili, Jejich malá dcerka i nenarozené dítě se osvobození nedožily.
Vladimír po odchodu z Bytče daroval rodinný dům Lilce, která jej prodala a koupila si byt. Po prožitých útrapách onemocněla se srdcem. Při pobytu v Lázních Jeseník v roce 1956 tam také zemřela. Ještě stihla Vladimíra v Ostravě navštívit, jeho malé dcerce darovala plyšového zajíčka. Byla posledním člověkem pohřbeným na židovském hřbitově v Bytči. Dnes je na jeho místě park téměř v centru města a památník, který nechal zhotovit americký pravnuk rabína Grosmanna, který v Bytči působil v 19. století a je zde také pohřben. Na pomníku je nápis ve třech jazycích - slovenštině, angličtině a hebrejštině, který připomíná oběti holokaustu pocházející z Bytče. Ostatky Židů pohřbených na bytčianském hřbitově jsou zachovány v zemi, Židé nesmí hýbat s pohřbenými těly ani kácet na hřbitovech stromy, které jsou považovány za součást duše zemřelých. Židovský hřbitov v Bytči není potřeba, protože Židé odtamtud zmizeli.
Vladimír pracoval celý život ve Vítkovických železárnách. Později se oženil a s manželkou měl dceru. Manželství nebylo moc šťastné, což ostatně prý platí pro téměř všechna poválečná smíšená manželství. Nikdo nemůže pochopit hrůzy koncentráku a ztráty celé rodiny. V roce 1964 byla Vladimírovi udělena medaile k 20. výročí SNP. Ve svém životopise, který při té příležitosti musel předložit, nezmínil nic o svém židovství, ani to, že prošel Osvětimí, aby v bývalém režimu nenastaly problémy pro něj a jeho rodinu.
Vladimír si dokonce po válce změnil jméno na Vladimír po svém celoživotním kamarádovi, takové byly tehdy poměry. Doma jen sem tam utrousil jednu dvě věty o minulosti. Například nikdy nejedl košťálovou zeleninu, protože ji musel v lágru jíst uvařenou i s kořeny a hlínou.
