Franklova vůle ke smyslu, ale opravdovému smyslu, života

Viktor Frankl přestal poslouchat své učitele Freuda a jeho oponenta Adlera a naučil se naslouchat svým pacientům, učil se od nich. Pracoval také v poradně pro mládež, kde se mj. zabýval problémem sebevražd při vydávání vysvědčení.

Zakladatel logoterapie se narodil v roce 1905 ve Vídni v židovské rodině, ale jeho rodiče, německy hovořící Židé, se krátce před jeho narozením přistěhovali z Pohořelic u Brna. Jeho otec byl státní úředník.

Viktor Frankl vystudoval medicínu na Vídeňské univerzitě. Již během studia se specializoval na psychiatrii. Od nadšení ze Sigminda Freunda a jeho redukce člověka na bytost ovlivňovanou více či méně skrytými sexuálními impulzy „přešel“ ke škole Freudova oponenta Alfreda Adlera, ovšem ani s jeho výkladem člověka nebyl spokojen dlouho. Když začal po skončení studia pracovat jako psychiatr ve Vídni a pomáhal bu­dovat síť poraden po celém Rakousku zachváceném krizí, začal přicházet k názoru, že terapii je potřeba vést do hlubších a duchovnějších sfér, má-li být běžnému člověku se všemi jeho starostmi užitečná. Roku 1937 si založil soukromou praxi, specializovanou na neurologii a psychiatrii. 

V roce 1938, když Rakousko obsadili Němci, musel kvůli židovskému původu přestat léčit árijské pacienty. Ač­koli mohl mladý Frankl uprchnout do zahraničí, zůstal kvůli svým blízkým, kteří povolení vycestovat nedostali. V roce 1940 začal pracovat v Rothschild Hospital, kde vedl neurologické oddělení. Šlo o jedinou nemocnici ve Vídni, ve které tehdy byli ještě přijímání i Židé. Jeho lékařské diagnózy v několika případech zachránily nemocné před eutanazií podle nacistického programu.

V prosinci 1941 se oženil s Tilly Grosser. V roce 1942 byl transportován do koncentračního tábora, kde přišel o svou právě rozepsanou knihu. V průběhu války prošel Terezínem, KT Osvětim a Turkheimem. Za pobytu v koncentračních táborech se mu začaly rýsovat hlavní myšlenky logoterapie. Organizoval tajná setkání a přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí. On sám myslíval na svou mladičkou ženu a odbornou práci a promýšlel rukopis své knihy.

Po návratu z koncentračních táborů, zjistil, že nejbližší členové jeho rodiny válku nepřežili. Jeho otec zemřel v Terezíně, jeho matka a bratr v Osvětimi, jeho žena zahynula v táboře Bergen-Belsen. z nejbližších mu zůstala jen jeho sestra, která se zachránila emigrací do Austrálie. 

Ještě v roce 1945 sepsal knihu A přesto říci životu ano. O rok později začal vést neurologickou kliniku ve Vídni, kde pracoval až do roku 1971.

V roce 1947 si vzal svou druhou ženu, Eleonoru Katharinu Schwindt. Byla to katolička, a tak manželé chodili jak do kostela, tak do synagogy a slavili jak Vánoce, tak Chanuku. Měli spolu dceru Gabrielu, která se stala dětskou psycholožkou. 

Publikoval 39 knih, které byly přeloženy do 40 jazyků. Jeho američtí příznivci koncem 70. let založili v Berkeley Logoterapeutický institut (Viktor Frankl Institute of Logotherapy). Zemřel na srdeční selhání ve věku 92 let.

Viktor Frankl vystihl lidskost člověka, jeho logoterapie vidí v člověku bytost hledající smysl a reaguje na volání po smyslu, které dnes nezaslechnuto zanikne. Jsou tři možnosti, jak dát životu smysl:

• vykonáním činu - smysluplné lidské dílo je zacíleno za hranice vlastního já; nevyžaduje přitom hrdinské činy - každý čin vykonaný s ohledem na druhé se stává sebepřesahujícím, lidským a smysluplným
• prožitím zážitku, který obohacuje a povznáší, přičemž nejvyšší hodnotou je láska
• utrpením, které je součástí každého života. I v beznadějné situaci (např. neoperativní karcinom), z níž není úniku, vidí za jistých okolností smysl.

Franklovi je dále připisován termín nedělní neuróza. Jde o formu úzkosti, která je výsledkem vědomí životní prázdnoty po skončení a před začátkem pracovního týdne. Demonstruje se pocitem nespokojenosti, který pramení z existenčního vakua a absence smyslu, a ústí do stavu nudy, apatie a prázdnoty. Člověk je v tomto stavu cynický, postrádá směr a pochybuje o smyslu většiny svých životních aktivit. 

Frankl je duchovním otcem myšlenky, podle níž by Socha svobody na východním pobřeží Spojených států měla být doplněna sochou Zodpovědnosti na pobřeží západním. 

„	"	“