Skutečný rasismus upírá židovskému lidu stejné právo na národní sebeurčení, které považují Arabi, Norové, Češi a Japonci za samozřejmost.
Izraelský nový zákon o židovském národním státě neříká nic nového a v praxi nic nemění. Nicméně to nezabránilo lavině rozsáhlého odsouzení doma i v zahraničí. Tvrdí kritici obvinili Izrael, že opustil demokracii a přijal za svůj "rasismus".
Jeden z nejostřejších kritiků Izraele, Evropská unie, vydala prohlášení vyjadřující obavy, že nový izraelský zákon "komplikuje nebo zabrání" dvoustátnímu řešení. Brusel však nevysvětluje, jak nový zákon o židovském národním státě odporuje mírovému řešení dvou států.
Ve skutečnosti řešení dvou států vždy představovalo dva státy pro dva národy, z nichž jeden je židovský. To je také v souladu s plánem OSN z roku 1947, který vyzval k ustanovení arabského a židovského státu v bývalém Britském Mandátním území Palestina.
Naproti tomu bylo vždy chápáno a uznáváno, že druhý stát by byl arabský, a hlavně muslimský.
Opozice vůči novému zákonu se zaměřila především na dvě otázky. Jedna se týká židovské identity Izraele. Nový zákon říká: "Stát Izrael je národním státem židovského národa, který naplňuje jeho přirozené, náboženské a historické právo na sebeurčení."
To je sotva něco nového a je to v souladu s izraelskou deklarací nezávislosti z května 1948. Jakkoli s tím někdo souhlasí či nesouhlasí, znovuzrozená vlast Židů Izrael je už 70 let židovským národním státem. Je také v souladu s mezinárodním právem a univerzálním principem sebeurčení, který ospravedlňuje existenci národních států pro Dány, Araby, Poláky a Japonce.
Organizace islámské spolupráce, která zastupuje 57 zemí s většinovým zastoupením muslimů, nazvala nový zákon "rasistickým, neplatným a nelegitimním". Podobná štvavá prohlášení byla vydána v celém arabském světě. Avšak žádný z ostrých muslimských a arabských kritiků však nedokázal vyjádřit v čem tkví údajný "rasismus" malého židovského státu velikosti srovnatelného s New Jersey. Naproti tomu nikdo nezpochybňuje existenci 21 arabských států, které pokrývají obrovské území větší než Spojené státy.
Kritici také odsoudili zákon za prohlášení, že "hebrejština je státní jazyk." Toto se nijak neliší od situace ve většině evropských národních států. Dánština je jazykem státu v liberální demokracii Dánsko, zatímco španělština je jazykem španělského státu. Kromě několika výjimek, jako je mnohojazyčné Švýcarsko, žádná evropská demokracie neposkytuje rovné postavení jazykům a kulturám národnostních menšin, a to ani těm početným a rozrůstajícím se.
Naproti tomu arabština je již dlouho uznávána vedle hebrejštiny jako druhý oficiální jazyk Izraele. Nový zákon nezhoršuje postavení arabského jazyka v Izraeli. Právním jazykem je zde uvedeno: "Arabský jazyk má ve státě zvláštní status; nařízení o arabském jazyce ve státních institucích nebo ve styku s nimi bude regulováno zákonem."
Izrael je silná demokracie a není o nic méně odhodlaná dodržovat demokratická pravidla než Dánsko nebo Švédsko. Nový zákon o židovském národním státě není ani nedemokratický ani "rasistický". Je to jen mírná reakce na desetiletí tvrdých mezinárodních útoků na právo Izraele na existenci jako obnovená národní vlast židovského národa.
Skutečný rasismus upírá židovskému lidu stejné právo na národní sebeurčení, které Arabi, Norové, Češi a Japonci považují za samozřejmé.
