Týdenní paraša Šelach se soustředí okolo Izraelitů přibližujících se k jejich nové vlasti Eretz Jisroel.
Právě se nachází v poušti, chráněném prostředí, na rozdíl od izraelské země, která je pro Izraelity mnohem nebezpečnější.
B.h přikáže Mojžíšovi: "Pošli vyzvědače prozkoumat zemi Kanaán", jak byla tehdy nazývána. Mojžíš posílá skutečně 12 zvědů, jednoho z každého kmene. Pouze dva, Hosea (Mojžíš přidal k jeho jménu „yud“, přejmenoval ho na Joshua, „Jehoshua“) a Caleba, kteří přinesli jen pozitivní zprávy o zemi, zatímco dalších deset přineslo o zemi horší zprávy, když se vrátili. Joshua se po smrti Mojžíše stal vůdcem židovského národa.
Avšak proč na těch 10 působila země darovaná jim B.hem negativně? Obávali se, že je to území příliš nebezpečné, protože opouštěli pohodlí pouště, kde je B.h nepřetržitě chránil, a oni se v Kanaánu budou setkávat s agresivními kmeny, které byly ochotny dennodenně bojovat s novými cizinci. Nedůvěřovali B.ží schopnosti bezpečně je unést do země Izrael a navíc nebyli připraveni být na tomto území soběstační.
Rabíni z Talmudu uvádějí, že zvědové s negativními zprávami, na rozdíl od Joshua a Caleba, nebyli připraveni snížit se z úrovně totální božské ochrany a plnit mitzvot (přikázání) v Izraeli.
Podobně jako starověký Izrael byl naplněn mnoha nebezpečími a nejistotami, moderní Izrael byl a stále je poměrně nepředvídatelným regionem. Když přišli první sionisté, země byla sotva orná, plná hlubokých bažin a horkých pouští a vyžadovala tvrdou práci, aby byla vhodná pro zemědělství. je zde také existenciální hrozba útoku od okolních národů a zemí, a dnes Izraelci musí vždy zůstat ostražití v případě nebezpečí.
Stejně jako tomu bylo u starověkých Izraelitů, vždy se jednalo o otázku, pokud se týká prvních sionistů v 19. století: "Stojí to zato opravdu vydat se na cestu vytvoření našeho státu v tomto nepřátelském regionu?" Pro obě skupiny lidí byla odpověď jasné ANO.
Pro starověké Izraelity cesta do země Izrael symbolizovala svobodu od otroctví v Egyptě, přijetí Tóry od B.ha a zrození nového nezávislého židovského národa. Pro sionisty tato země symbolizovala útočiště před antisemitismem a nový život pro rozptýlený národ. Navzdory náročné práci, která je potřebná k dosažení soběstačnosti pro obě skupiny, by každý z nich měl z dlouhodobého hlediska prospěch z vlastní země.
Zbytek paraši pojednává o zákonech cicit (třásně) a chalah chlba, dvou věci, které jsou všudypřítomné v moderních židovských komunitách, dokonce i 3000 let po obdržení Tóry. Jsou prakticky všude v moderním Izraeli a ukazují, jak jsou Židé v této éře živoucí a silní ve své vlasti. Ty opět poukazují na nutnost být soběstačný ve své vlastní zemi a na oběti, které židovští lidé přinesli tehdy i nyní, aby si zajistili přežití.
Paraša Shelach nejenže dokazuje důležitost naslouchání B.hu a naplňování mitzvot, ale také důležitost být nezávislou skupinou lidí s vlastní vlasti. Znamená to, že Židé nesmějí brát za samozřejmost žít ve své vlastní zemi, ale spíše chápat snahu našich předků vytvořit vlastní prosperující zemi.
