Buch a búra je v čudu

Buch buch buch buch buch a pět stovek je fuč. Jako spousta dalších přefinancovávám hypotéku. Ušetřím, toť pravda, ovšem úřady se napakujou. Když z mé peněženky mizí další stovky, matně vzpomínám jak nám občanům kdysi dávno slibovali propojení všech úřadú s tím, že všechna potřebná potvrzení a informace získáme na jednom místě a nebude potřeba obíhat úřady jako satelit.

Svět se probouzí, Česko...

Začalo to mírně zvednutým obočím, když při zapsání do Katastru nemovitostí už chtějí 1000 korun namísto pětistovky před pěti lety. Můj plat se však bohužel o pětistovku nezvedl, spíše naopak.

Po čase obdržím potvrzení a spěchám do banky dokončit převedení úvěru. Jenže místo usednutí do měkkého křesla u mé sympatické agentky pádím na Finanční úřad a ještě jednou na katastrál. Potvrzení o bezdlužnosti pro banku? V tom případě je to za 100. Pádím dolů přes tři patra do pokladny, kde berou jen hotovost. Vydám se tedy k bankomatu cca půl kilometru vzdáleného a zpět. Zaplatím a poprvé si vydechnu. Nasadím směr katastrál pro výpis s nově zapsanou hypotékou. Stačí jen dům? Stačí, jinak to stojí dvě a ne jednu stovku. Předám již s pokorou další stovku v pokladně a konečně usedám do křesla po uběhnutí cca 3 kilometrů v cca třicetistupňovém vedru.

Dostane se mi firemní chladné vody, to už znám a oceňuji. Tři podpisy a ujišťuji, že budu v případě potřeby na telefonu a poblíž banky. Ještěže už bydlím ve městě a ne ve 13 kilometrů vzdálené vesnici.

Další den zvoní mobil. Chybějící potvrzení z katastrálu o zahrádce u domu si naštěstí paní v bance zajistila sama, jen tu STOVKU musím u nich uhradit. Dům má dle úředního odhadce banky třikrát větší hodnotu než zbytek úvěru, jenže to nestačí, ještě tam patří ta ZAHRÁDKA. No neva, hlavně, že tam můžu po tom všem relaxovat.