Žblebt roku 2016: Milana Hrušáková

„Střídavá péče se v řadě případů stává doménou tatínků, kteří se domáhají střídavé péče, a velice často je v tom obsažena i úvaha, že vlastně tím pádem budu platit nižší výživné.“

Co si to ti tatínkové vlastně dovolují? Oni nejen že chtějí tu, ehm, střídavou péči - což už je hodně velká opovážlivost - ale oni se jí dokonce domáhají…  A jako vrchol všeho by ještě chtěli připravit maminky o peníze!

Jedna věc se dá říci různými způsoby a různě pak také vyznívá. To jistě zkušená doktorka práv Hrušáková dobře ví. Ono by se totiž dalo o stejné situaci hovořit naopak takto: V řadě případů se tatínkové snaží i po rozchodu zachovat dětem péči obou rodičů. Počítají přitom s tím, že peníze na děti nebudou přeposílat maminkám. Chtějí je raději dávat přímo na potřeby svých dětí, které musejí zajišťovat, když budou děti s nimi.

Ostatně sama Hrušáková v příspěvku, z něhož pochází její výrok, dále uvádí: „Je třeba si uvědomit, že pokud budu mít dítě padesát procent času u sebe, tak ty náklady na dítě budou podstatně větší, než jenom platit druhému rodiči to běžně stanovené výživné.“  K tomu ovšem dodává: „Ale na to potom rodiče přijdou až později…“

Proč  by na to měli přijít až později? Proč dělá z tatínků hloupé trubce, kteří nevědí, že starat se o děti něco stojí? A podsouvá jim pouhou snahu ušetřit na výživném?

Říká se, že podle sebe soudím tebe. Důležitým zájmem některých rozvedených maminek - a Hrušáková sama se prý několikrát rozvedla - je získat od tatínka co nejvyšší výživné. Třeba i takové, které děti samy nedokáží rozumně spotřebovat. Leda že by jim maminky pořizovaly stříbrné šatičky a pozlacené botičky… Nebo spíše si pořizovaly? Je jasné, že takovým maminkám střídavá péče, při níž by se oba rodiče starali o děti každý za své, moc nevoní.

Nejde jen o jeden výrok

Nenápadný odpor vůči porozvodové péči obou rodičů se táhne celým příspěvkem Milany Hrušákové. V závěru se dokonce pouští na pole psychologických úvah: „Prvořadý by měl být zájem dítěte na stabilním domově a pocitu bezpečí, pocitu vědět, kam patřím.“ Chápu, není psycholožkou, ale mohla by vědět alespoň jedno: Pocit bezpečí a jistoty dávají dítěti, obzvláště malému, zejména osoby, na které je navázáno. Tedy v první řadě rodiče, ne nějaké neživé místo. Výlučná péče jen jednoho rodiče tak dítě naopak připraví o polovinu těchto jistot.

Hrušáková je ale právničkou a specializuje se přímo na rodinné právo. Tak by snad mohla vědět aspoň to, že Úmluva o právech dítěte chrání - hned po právu na život - v článku 8 právo na péči rodičů (ano, je zde množné číslo). Článek 9 pak hovoří o právu dítěte udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud žijí odděleně. Článek 18 uvádí zásadu, že „oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte“. Naproti tomu o jakémsi „právu na jeden domov bez jednoho rodiče“ opravdu nic v úmluvě nenajdeme…

Nejsmutnější na tom všem ale je, že profesorka Hrušáková je u nás občas vnímaná jako autorita v této oblasti. Citované výroky pocházejí z právnického internetového kurzu, kde je takto vštěpuje nováčkům. Stále vyučuje na jedné z univerzit a je autorkou několika vědeckých publikací.

Dokud budou rodinné právo ovlivňovat podobné „kapacity“, obávám se, že se nic nezmění. Každý rok nám přibudou další desetitisíce dětí připravených o tatínky. To ale zřejmě není podstatné - hlavně když maminky budou dostávat pořádné výživné.

Převzato ze Střídavky, kde můžete také pro některý ze žblebtů v anketě hlasovat.