Žblebt roku 2016: Jan Fiala

„Dítěti dát život může kdekdo, ale vychovat jej umí jen několik vyvolených. … Nejvíc by českým rodinám a dětem prospělo, kdyby se u nás konečně zakořenil Barnevernet.“

První z výroků zařazených do ankety Žblebt roku na mne působí dost odpudivě a drsně. Rozhodně mnohem drsněji než sám jeho autor - homosexuální aktivista za práva (či spíše výhody) „stejných rodin“. Něco podobného ovšem slýcháme, byť třeba v mírnější podobě, často i od českých soudů, sociálek, soudních znalců a dalších součástí tzv. rozvodového průmyslu.

Vždyť to by přece tak hrálo, aby si lidé jen tak beze všeho vychovávali svá vlastní mláďata! A proto musíme mít řadu úřadů, aby rozhodly, zda jsou rodiče pro péči o děti vůbec vhodní. Jestli si zaslouží, aby své potomky směli vychovávat.

Tento postoj se nejčastěji projevuje v situaci, kdy se rodiče rozcházejí. Zde by stačilo jen rozdělit péči o dítě mezi tátu a mámu (jak to ostatně říká i nový občanský zákoník). Místo toho tu stále nějaké pomazané hlavy mezi nimi vybírají „lepšího rodiče“, který získá potomka do své péče. Že se tím staví rodiče zbytečně proti sobě, do jakési soutěže o děti, není snad třeba dodávat.  Výsledkem je další zhoršení už tak nedobrých vztahů po rozchodu a nakonec děti často jednoho z rodičů úplně ztrácejí.

Proč chtějí takto přistupovat k rodičům homosexuální aktivisté, vysvětluje profesor Stephen Baskerville ve své stati Nebezpečný rozmach genderové politiky:

„Homosexuálové dostávají do péče děti jiných lidí a rozhodnutí o tom činí stejné soudy a tatáž byrokracie sociálních služeb, které jsou řízeny jejich feministickými spojenci. Zatímco se diskutuje o dárcovství spermatu a náhradních matkách, většina dětí žádaná homosexuálními rodiči jsou ty, jejichž citové vztahy k jednomu nebo oběma biologickým rodičům byly zpřetrhány. Nejčastěji se tak stalo v důsledku rozvodu. Nabízí se otázka, zda původní rodič nebo rodiče vůbec kdy s předáním dítěte souhlasil(i) nebo zda opravdu provedli něco, co by zdůvodnilo odejmutí jejich dětí.“

Proč chtějí rodiče kádrovat soudci a úředníci, je také celkem jasné. Čím víc této „zodpovědné“ práce si vytvoří, tím víc dostanou moci nad lidskými osudy, pocitu vlastní důležitosti, ale i peněz na svou činnost.

Proč ale tomuto sociálnímu inženýrství důvěřují i někteří normální lidé, to mi zůstává záhadou.

Převzato ze Střídavky, kde můžete také pro některý ze žblebtů v anketě hlasovat.