Výživné jako zástupný problém

Otázka výživného na děti zdá se být v poslední době jedním z největších problémů v českých zemích. Alespoň soudě podle ohlasu, který této otázce věnují nejrůznější média. "Sexuální dračici" Daniele Kovářové, toho času ministryni spravedlnosti, se skutečně podařilo vytvořit slušnou mediální bublinu. Bavíme se ale o reálném a propracovaném návrhu? Nebo o výstřelu do tmy, který má zastřít jiné, vážnější problémy?

Připomeňme, že podstatou návrhu Kovářové je stanovení výživného určitým procentem z příjmů rodiče. Výše tohoto procenta je závislá pouze na věku dítěte. Toť vše. Ministerstvo spravedlnosti údajně vycházelo z rakouského modelu.

V Rakousku skutečně existuje tabulka, zpracovávaná Zemským soudem ve Vídni, která slouží soudům jako podklad pro rozhodování o výši výživného. Tabulka stanovuje výživné v závislosti na čistém příjmu rodiče a procentní sazby se příliš neliší od našich. Tím však veškerá podobnost s rakouským modelem končí. Dále nacházíme už jen zásadní rozdíly:

1. Výživné má v Rakousku svou horní hranici. Za nemravné je zpravidla považováno výživné, které tvoří více než 2,5–násobek obvyklého výživného. To zřejmě souvisí s tím, že určitá úroveň výživného už dítěti poskytuje velmi slušné zajištění jeho potřeb. Další peníze navíc by už pak spíše pomáhaly rodiči, který výživné za dítě inkasuje, zvyšovat jeho životní úroveň. K dítěti by se ani nedostaly.

2. Procentní sazba na každé dítě se snižuje v závislosti na počtu dalších vyživovaných dětí. To odpovídá i situaci v běžné rodině – děti ve vícečetných rodinách se přece jenom musejí uskromnit trochu více než jedináčci.

3. Rodiči, který platí výživné, musí zůstat tzv. existenční minimum (v Rakousku 650 EUR měsíčně), a to i za cenu snížení výživného. Není cílem, aby rodič zemřel hladem, ale aby mohl dlouhodobě dítěti přispívat alespoň podle svých možností.

Všechny tyto parametry návrhu Kovářové chybí. Otázkou je, proč, když ministerstvo samo ve svém metodickém materiálu rakouský model podrobně popisuje. Vracíme se tedy na začátek článku a ptáme se: Qui bono?

Mnoho problémů s výživným by totiž vůbec odpadlo, kdyby se o děti i po rozvodu starali rovnoměrně oba rodiče. Oba by tak měli srovnatelné náklady s péčí o ně a nebylo by v zásadě potřeba, aby jeden druhému něco doplácel. Na výživě dětí by nikdo nevydělával ani neprodělával. A zapomeňme prosím na to, že se tatínkové nechtějí o své děti starat. Ano, někteří nechtějí, ale to ani některé maminky. Odvážnější polovina tátů žádá při rozvodu děti do své, nebo alespoň do střídavé péče. A jak dopadají? Celých 90 % dětí je svěřeno do výchovy pouze matkám, které jsou pak péčí o ně přetíženy. Každoročně to v Česku potká několik desítek tisíc dětí.

To je dnes největší problém při rozvodu. Je přitom prokázáno, že děti vyrůstající bez otce mají mnohonásobně větší pravděpodobnost vzniku poruch chování, závislostí nebo dokonce kriminálního jednání. Nejlépe pak snášejí situaci po rozvodu děti ve střídavé péči obou rodičů. Je to i logické - zůstane jim jako plnohodnotný rodič táta i máma.

Pokřivené rozhodování českých soudů o svěřování dětí do péče ale Kovářová zjevně řešit nechce. Její tabulka ho už vůbec nevyřeší. Naopak, pokud by zůstala v podobě současného "nástřelu", ještě více vyostří situaci mezi rozvádějícími se rodiči, podnítí nové rozvody a znechutí mužům zakládání rodin. Chce snad Kovářová, která má podle všeho blízko k feministickým organizacím, u nás rozpoutat válku pohlaví? Lépe by udělala, kdyby pomohla dětem zachovat oba rodiče (i po rozvodu).