Na kriminalizaci otců v opatrovnických řízeních tak trochu něco je, má to ale jeden háček. Jsou otcové, kteří odpor, provokace a psychický nátlak své partnerky - matky dítěte vstříc své povaze dokáží obstojně zvládnout, jiní nikoliv. Rozhodující je charakteristika osobnosti a chování obou partnerů v interakci. To je pro hodnocení rodičovské kompetence a odpovědnosti klíčové. Hysterická matka dítěte neopodstatněně otce obviňuje (extrapunitivita), ztrácí nadhled v sebeposuzování (rigidita) odchází a bere s sebou mládě. Otec to nechce, protože do rodiny investoval, navíc stejně jako matka může ovšem i nemusí v pravém smyslu milovat své dítě a podle toho se také oba chovají jak k dítěti, tak jeden k druhému. Otec a soudce Švaňhal se nějak ve sporu o dítě choval, policie ho obvinila a bylo na něj dokonce uvaleno trestní stíhání. Celé to moc nechápu, protože sdělení obvinění by mělo předcházet podání vysvětlení z úrovně pouhého podezření v režimu prověřování. Obvinit otce z domácího násilí je neuvěřitelně těžké. Matka by otci musela prokázat vzrůstající tendenci k agresi a to opakovaně , musela by také policii doložit lékařské zprávy a fotografie četných pohmožděnin. Moc bych si přál, aby soudce Švaňhal svou nevinu obhájil, protože se mi nechce věřit, že by opatrovnický soudce a předseda soudu rodinnou při nezvládl. Občas tohle téma budu řešit na svém blogu https://ligaotcu.cz a pokud by chtěl kdokoli vkládat své příspěvky a odkazovat se v nich na blog idnes, budu rád za zpětné odkazy. Doufám, že za tento komentář s odkazem bez odkazu:-) nedostanu od redakce BAN.

Viléme, nemyslím si, že se musíte nutně "trefovat". Celou řadu let žiji velmi silný příběh dětí svého manžela a příběh jeho, kdy jsme se opakovaně dostávali pod opravdu velký tlak s řadou trestních oznámení, z nichž na něm vždycky "cosi ulpělo" , co se pak projevovalo i na jednáních soudů a s OSPODy, kdy byla matka vždycky pod velkou ochranou "z principu", on tím, kdo dokazoval, prokazoval, čekal (roky) a platil (hned). Protože oba pracujeme, soudy a OSPODy nás v zásadě svlékli do naha, jeho i moje příjmy se staly věcí veřejnou, matka nemusela nikdy nic. V současné době, po mnoha náročných peripetiích (kdybych byla věděla, jak špatně v tomto stát funguje, nikdy bych ho ve snaze o kontakt s dětmi nepodpořila, to říkám zcela otevřeně) je jedno dnes už dospělé dítě u nás, druhé u matky, přičemž na to žijící u nás není za více než dva roky vyřešeno výživné (jediný možný důvod je "protože je to otec a postará se").

Celý ten příběh je velmi silný a dnes nezveřejnitelný, to už musí počkat, až děti dospějí obě.

Naprosto jsem tím ztratila důvěru v rozhodování státu a opatrovnický systém jako celek.

Zastavte už konečně pronásledování a likvidaci heterosexuálních mužů - otců.

I když já osobně jsme nijak postižen nebyl - vzhledem k charakteru své práce jsem si přál, aby dcera byla svěřena do péče matky a nikdy jsem neměl problém dostat ji ve sjednané dny - tak vím, jaká je situace.

Nejenže se děti svěřují do výlučné péče matkám proti vůli otců, ale to, co některé matky vyvádějí, je na hraně zdravého rozumu.

Manželka před 15 roky jednu chvíli pracovala v Dětském krizovém centru a historky, které mi vyprávěla byly opravdu na hranici svéprávnosti. Matky se prostě "zabejčí" a nevydají dítě otcům, i když v tom směru existuje soudní rozsudek.

A když se to opakuje, tak matka dostane až 50.000,- Kč pokuty, kterou sice zaplatí, ale dítě opakovaně nevydává dál. Hlava mi to nebere.

To je od vás překvapivý posun názoru.

Dnesk karma. Škoda, že nedokážete být vždycky tak věcný.

I mnohem věcnější. Ale je to evidentně otázka názoru.

Není nic lepšího pro nezávislého soudce než ochutnat svou vlastní medicínu. Pomáhal budovat feminacistickou justici, kde nijak nepodložené slovo rozvádějící se ženy stojí nad zákonem, morálkou i elementární spravedlností, tak nyní by neměl naříkat a raději se chystat na roli automatického poraženého. Může začít číst stránky, kterými dříve pohrdal a tipovat, jestli uvidí syna a kolik bude sypat výživné.

Karma, karma, karma Bohužel mám něco podobného taky za sebou. Starší dceru jsem viděl poprvé po jedenácti letech od rozvodového soudu, mladší dceru jsem neviděl doteď (osmnáct let).

Omlouvám se, chtěl jsem dát kladné hodnocení. Omylem jsem klikl vedle.