Jak jsme lodičkovali na Balatonu

 Plzeňská Škodovka měla vybudovaný stanový tábor na Balatonu. Velké stany pro čtyři osoby, postavené na dřevěných podlážkách, s předsíňkou. Strategicky  velmi dobře umístěné blízko kempinkových umýváren a záchodů. Obědy a večeře se podávali v místní, blízké hospůdce a byly  v ceně rekreace. Jídlo srovnatelné  s naší kuchyní, téměř totožné. Nepochopil jsem, proč se silně pálivým jídlům v Čechách, připisuje původ v Maďarsku. To je pomluva.

     Tábor byl vybaven také sportovními potřebami – stoly na ping-pong (to se mě netýkalo), míče, také windsurfing, několik loděk. Já a Roman jsme měli největší zájem o loďku. Jednak jsme se chtěli projet po Balatonu dál od břehu, než kam jsme vždycky plavali a druhak  Roman neustále machroval, že chodí do kroužku kajakář v Třebíči a umí eskymáky a vůbec. Tak jsem chtěl vidět, jak je na tom.

     Dlouho se nám nepodařilo se nějaké lodě zmocnit, přestože tam byli tři. Byl o ně opravdu velký a pochopitelný zájem. Když už jsme to skoro vzdali, najednou se to povedlo. Šli jsme  takhle jednou zase k vodě s představou, že s sebou budeme plácat do vody z serfařského prkna , o které, pochopitelně, nebyl až tak velký zájem. Začalo se nějak stmívat, ač bylo časné odpoledne, blížila se bouře. Všichni kvapně opouštěli vodu, i ti, co byli na loďkách. Usoudili jsme oba, aniž bychom na sebe promluvili, že to je naše chvíle. Zmocnili jsme se lodě, kterou právě jedna dvojice odnášela do tábora a šli s ní opačným směrem – k vodě. Byli jsme jediní, kdo šel tím směrem. Potkali jsme cestou vedoucího tábora, kterému jsme vysvětlili, že se jenom kousek projedeme, než začne bouřka, protože se jinak v loďce nedostaneme.. Moc se mu ten nápad nelíbil, ale pochopil, že jsme rozhodnuti.

     Vlezli jsme do loďky a vyrazili. Naše radost byla nekonečná. Vlivem blížící se bouřky se dělaly, na jinak klidném Balatonu, slušné vlny, loďka se houpala a my zažívali slastné chvíle. Když jsme se přiblížili k zhruba polovině šířky jezera, začalo pršet. Vlny se zvedaly takové, že jsem nevěřil. Odhaduji to na skoro metr. To je pro suchozemce nevídáno. Protože jsme byli už za polovinou, rozhodl jsem, že poplujeme na druhou stranu a vrátíme se, až bouřka přestane. Hlavně proto, že otáčet bychom se museli velkým obloukem, abychom se nedostali bokem proti vlnám, protože by nás v tom momentě snadno převrátily. Křičel jsem na Romana, že nesmíme zpomalit a snažil jsem se ze zadní pozice řídit loďku tak, abychom najížděli přídí kolmo na vlny. Hluk bouřky byl obrovský, sotva jsme se na délku loďky slyšeli. Déšť, který bičoval naše nahá těla (měli jsme na sobě jenom plavky), nám připadal úplně ledový a bodal jak jehličkami, až to bylo přímo bolestivé. V tom vidím, jak Roman pustil pádlo a chytil se křečovitě rukama po stranách lodě. Prostě už tu situaci nezvládl psychicky. To věčné balancování na vrcholcích vln, studený déšť, který bušil do očí a zřejmě už také pochopil tu marnost boje se živlem. Já  jsem se ještě chvíli snaží  sám udržet loď v žádoucím směru  - při čemž jsem nepřestával hulákat na Romana, aby se  probral a nevdával to. Jakmile jsme však ztratili rychlost, loďka se nedala uřídit, stočila se bokem proti vlnám a první větší vlna nás nezadržitelně převrátila. Vyplaval jsem na hladinu, uviděl převrácenou loďku a jinak nic. Roman nikde. Protože jsem neviděl přes převrácenou loď, snažil jsem se ji převrátit kýlem dolů. Když se mi to konečně podařilo, loďka, úplně naplněná vodou, byla až po horní hranu ve vodě, ale nepotopila se, protože v přední i zadní části byly polystyrénové výplně. Chytil jsem se  lodě  a tím jsem se držel nad vodou, nemusel plavat a mohl relativně dobře dýchat.

Naproti mně, na druhé straně loďky se objevila Romanova hlava a posléze se zachytil lodě zrovna tak, jak já. Byli jsme oba na živu, drželi se lodě, trpěli pod náporem kapek deště a postupně chladli, až nám začali cvakat zuby. Tak jsme se točili ve velkých obloucích na hladině, při čemž jsme nevěděli, kde je vlevo nebo vpravo, protože byla tma a viditelnost tak dvacet  metrů. Déšť nepřestával, zima se stupňovala a já si v duchu říkal, že konce bouřky se asi živí nedočkáme.

Když už mě začaly zábst prsty, povídá Roman: ”Já už se neudržím.”

“ Proč” – ptám se, i když moc dobře vím, ale snažím se ho alespoň rozmluvit.

“Strašně mě zebou prsty, nemám v nich už vůbec cit ani sílu”.

Tak to je konečná. Přemýšlím, jak to udělat, abych držel zároveň Romana i sebe, když už začínám taky tuhnout.

“ Áááá, Áááá, tady jsme. Jeďte sem!” – huláká Roman, ruce nad hlavou.

To ještě chybělo. Kromě toho, že  mu zmrzly ruce, začíná mít halucinace.

“Co je z tebou. Uklidni se a dejchej z hluboka!” –  řvu na něj. On však stále šermuje rukama nad hlavou, nepřestává křičet a ukazuje za mě. Otočím se tedy  (nerad – nechci Romana ztratit z očí) a vidím motorový člun. Rád bych měl radost, ale můj zmrzlý mozek se nemůže vyrovnat s tím, že je to pravda. To je nějaká Fata morgána, či co. Ale pro jistotu začnu také křičet a gestikulovat.      

    Ten člun je opravdový, už je to jisté, ale chová se podivně. Chvíli míří přímo k nám a když už je docela blízko, stočí na nějakou stranu (jednou vlevo, podruhé vpravo) a mine nás. A následují další a další nájezdy, které končí mimo nás. Nechápu to. Nakonec nám hodí lano ze vzdálenosti nějakých šest metrů, protože se zřejmě blíž nedostanou. Volají maďarsky něco, čemu rozumí jenom oni, ale z gest je patrné, že chtějí prvně Romana. První se tedy dostal na člun Roman. Potom hodili lano i mně. Pokouším se jim gesty ukázat, že bez loďky na člun nepůjdu a snažím se nějak přivázat loďku, aby přitáhli i ji. Trhnou lanem a ukazují, že mě ano, ale loďku ne.  Jinak tam můžu zůstat s ní. Volba jasná. Loďka holt kaput. Těžko jsem to ale rozdýchával, protože jsem si dovedl představit, že kromě té obrovské ostudy (šli jsme na vodu proti vůli vedoucího tábora s tím, že se před bouřkou vrátíme  a my se sice  možná vrátíme, ale bez loďky), budu muset ztrátu loďky uhradit.

     Konečně jsem na palubě člunu i já a začíná další dobrodružství. Posádku tvoří tři maďaři, kteří se mezi sebou neustále hádají a hlavně řvou na toho, který zápasí s kormidlem. Už chápu, proč k nám jeli tak podivným způsobem. Člun má totiž porouchané ovládání kormidla a dá se řídit pouze střídavým zapínáním levého a pravého lodního šroubu. S přibývajícím časem roste na palubě člunu nervozita. Přístavní molo již je totiž na dohled, (viditelnost se trochu zlepšila), ale my beznadějně kroužíme. Maďaři ztrácí trpělivost, je na nich vidět, že i jim začíná být zima. Jsou také oblečeni jen v plavkách a tričkách, jak narychlo vyběhli.

Konečně jsme se přiblížili k molu natolik, že vidíme postavy v zimních bundách (jak jim v ten moment závidím), jak nám mávají v ústrety. Když jsme přece jenom přirazili k molu, hned nám ti lidi v bundách (němečtí turisté) nabízejí vodku – třeseme se, jak ratlíci. Musel se napít i Roman, který se přede mnou trochu, ale jenom trochu ošíval. Pak  nás zavedli do sprch a nechali nás rozmrazit teplou vodou. Když jsme se dostatečně rozehřáli a osušili, zabalili nás do dek, strčili do auta a zavezli do našeho tábora, který byl asi150 m daleko. Marně jsme se  bránili, že to dojdeme pěšky a bez dek. Teprve, když jsme vystupovali z auta, sundali z nás deky, počkali, jestli jsme skutečně u svých a odjeli.

      Pak jsem se dozvěděl, že to byli rekreanti německého zastupitelství, kteří náhodou uviděli dalekohledem na jezeře nějaké trosečníky a vyslali za nimi jejich maďarské správce ve člunu.                                  

Neskutečná náhoda.

Když jsem potom z Romanem probíral průběh našeho lodičkování při příležitosti hledání loďky druhý den ráno, ptal jsem se kam zmizel, když se loďka převrátila.

Řekl mi: “Já jsem vyplaval hned na hladinu a zahlédl jsem jen na okamžik tvou hlavu, než jsi mi převrátil loďku na hlavu.”

Vedoucí tábora mně druhý den lehce vynadal, že jsem mohl utopit syna a pak potěšil tím, že loďka je pojištěna a nebudu tedy nic platit.