Dovolená?

V létě jsem měl dvě dovolené (to vždycky vyvolá smích u našeho předsedy na garážích, který je ještě v procesu. Říká: Ty máš přece dovolenou celý rok), takže lépe - měl jsem rekreace. První v městě

Bystré, to je pár kilometrů od Nového města na Moravě (líbí se mi zkratka NMNM, kterou už jsem zaznamenal i v novinách). Tam jsem byl pět dní na hotelu s plnou penzí, abych nemusel vařit a pro blízkost NMNM jsem taky mohl navštívit a prohlédnout si lyžařský areál s raritně uskladněným sněhem na další sezonu. To Bystré je takové malé městečko na Vysočině a pro toho, kdo chce klid a ticho ideální. Takže spokojenost.

Druhý pobyt jsem měl v Beskydech, protože tam jsem ještě nikdy nebyl a těšil jsem se tam. Pobyt na horské chatě nad přehradou Šance byl taky skvělý. No, až na to, že jsem se hned druhý den uvedl do stavu nepohyblivého. Na dohled je tam totiž Lysá hora. Ty vzdálenosti v horách klamou. Paní domácí mi řekla, že tam lidi chodí, ale ta vzdálenost cca 7 km je zrádná v tom, že polovinu trasy jdeš z kopce až na úroveň potoky v údolí a pak nahoru. Napřed mírně a poslední tři km prudce nahoru. Když nejdeš podle značek, tak se dá jít po asfaltce, která se ale kroutí moc zeširoka a to je pro nás frajery neakceptovatelné.

Můj problém byly boty. Měl jsem neprošlápnuté kožené botasky. Jinak velmi oblíbené a už druhé. Ty původní se mi po cca pětadvaceti letech rozpadly, když jsem s nimi absolvoval všechny domácí i zahraniční pobyty. Vědom si toho, že budou trochu tlačit, jsem si je obul - vždyť byly tak hezké! No, udělaly se mi puchýře na obou nohách. Když jsem vyšel už v bolestech nahoru, neměl jsem odvahu si zout boty a podívat se, jak to vypadá. Byl jsem na tom tak špatně, že jsem vážně uvažoval o tom, že tam nahoře přespím (ani nevím, jestli by to šlo), ale myšlenku jsem zapudil s tím, že ráno už bych se asi do těch bot nedostal a jen bych si prodloužil trápení. Tak jsem si dal v místní restauraci kafe a limču a dal se na cestu zpět. Ví se, že cesta dolů je vždycky o level horší než nahoru. Při každém kroku sjede noha v botě dopředu a šoupe se o svršek. Zabránit se tomu nedá. Zkoušel jsem jít bokem, dokonce pozadu - všechno marnost.

Cestou nahoru jsem potkal rodinku s malým klukem, který statečně kráčel. Myslel jsem si, že je musím informovat a tak jsem řekl, že máme ještě tři kilometry nahoru. Ten táta mi odpověděl, že oni to ví, že tam nejdou poprvé. Když jsem byl na cestě dolů. potkal jsem je asi kilometr pod vrcholem a zase jsem měl to stařecké pudění, něco jim říct. Abych tomu kloučkovi trochu zlepšil náladu, protože seděl na zemi a vypadal velmi sklesle, povídám: „Teď už máte jen kousek nahoru.“ Bylo to sice jen kousek, ale ten nejprudší.

Táta: „Minule se ještě vezl na kočáře a dnes po prve to jde po svých“.

Na to ten kluk: „Mně strašně bolí nohy“.

A já: „ To ti věřím. To určitě nekecáš“.

S vědomým, že dobře snáším bolest, což mi napsala jedna doktorka na chirurgii, když mi stříhala bez umrtveni nekrózy v ráně, jsem pokračoval v cestě. Musím říct, že jsem vyrazil na cestu nesmyslně ve dvě odpoledne a vrátil se až za tmy. Těch cca 7 km jsem šel nahoru tři hodiny, dolů dvě a půl.

Když jsem se konečně na chatě vyzul, byly ponožky původně bílé, červené. Puchýře prasklé a prakticky otevřená rána. Měl jsem pro všechny případy náplasti s sebou a tak jsem si to mohl alespoň zalepit.

Ráno jsem jel do nebližší lékárny. Chtěl jsem mast s chlorofylem. Magistra mi na první dobrou řekla, že ji asi nemá, ale pak ji donesla ze skladu a řekla, že mi ji dá zadarmo, protože je na hranici použitelnosti, což u mastí je z rezervou. Z náplastí mi dala vybrat buďto v celku nebo jednotlivé polštářky. Řekl jsem, že tu v metráži. To se jí líbilo a ptala se, na co to potřebuji. Tak jsem jí popsal ten úraz a ona mi řekla zajímavou věc, že na delší pochody nosí tenisky s textilním svrškem, protože ty kožené prostě tlačí.

Zbytek pobytu jsem dělal jen krátké procházky a taky dvakrát navštívil muzeum aut a motocyklů v Kopřivnici, což se za jeden den nedalo absolvovat. Prohlédl si přehradu Šance, která je nedaleko a v obci Ostravice výstavu dřevěných soch, kterou má na své zahradě lidový řezbář. Například je tam socha jelena s opravdovými parohy, což je podle mě originální nápad. Milovníci moderního umění by to asi neocenili.

Nohy už jsou dnes v pořádku, po asi třítýdenním léčení.