Jak jsme si rovni a někteří rovnější

V sobotu se uskutečnil v Josefově Dole v Jizerských horách 18. ročník cyklistického závodu ČT Author Cup. Původně apolitická akce se pro vyvolené stala ideálním místem prezentace v rámci předvolební kampaně.

Na včerejší ČT Author Cup jsem se těšila dlouho dopředu. Byla jsem domluvená s jedním z pořadatelů, že pod záštitou hnutí, za které kandiduji v předčasných parlamentních volbách, finančně podpořím jednoho hendikepovaného závodníka, nejstarší účastnici a nejmladší dívku, čí chlapce. Že to nepřináší nic dobrého, když se člověk těší dlouho dopředu, jsem si připomněla ve chvíli, kdy mi onen pořadatel sdělil, že generální ředitel České televize, která byla generálním partnerem závodu, pan Dvořák si nepřeje jakoukoli politickou propagaci během závodu.

Vzala jsem nemilou zprávu jako fakt a vydala se na závod jako každý jiný divák, abych fandila závodníkům u trati. Jaké nemilé překvapení na mě čekalo v prostoru cíle. Jeden z pořadatelů evidentně zainteresovaný v hnutí paní Bobošíkové Hlavu vzhůru měl zaparkovaný svůj automobil, náležitě vyvedený ve stranických barvách, téměř na cílové pásce. Tak, aby každý závodník musel kolem něj projet. A to nebylo vše. Ve chvíli, kdy jsem si šla přečíst jména vítězů z výsledkové listiny, postřehla jsem, jak shora nad výsledkovou listinou shlíží na nás pozemšťany z obrovského transparentu agent 009 Karel Schwarzenberg. S myšlenkou o tom, jak jsme si všichni rovni, jen někteří rovnější jsem odjížděla ze závodu.

Cestou domů jsem si vzpomněla, že nedaleko ve Vysokém nad Jizerou probíhá festival Krakonošův divadelní podzim. Otočila jsem auto a už jsem se těšila, jak si vylepším náladu nějakým pěkným divadelním představením. A taky že jo! Ten den bylo na pořadu představení místního Divadelního spolku Krakonoš a jejich muzikál Malované na skle. Dojímavý příběh o zrození, lásce a smrti z pera Ernsta Brylla, který mistrně přeložil do češtiny a zveršoval Jaromír Nohavica, mě naprosto nadchnul. Vůbec jsem se nedivila, že představení bylo vyprodané do posledního místečka. Sledovala jsem výkony herců nejstaršího ochotnického spolku v Čechách a uvědomovala jsem si, že jsou stále mezi námi lidé, kteří i přes nedostatek finančních prostředků a další překážky dokážou jít za svým a dělat, co je baví.