Právě jsem se vrátil z Hradu...

Vlastně ne. Vrátil jsem se z Černošic. Z klubu Kino. Z finále nějaké obskurní hudební soutěže, kde hrála a vyhrála skvělá kapela a skvělá bubenice, jež hrála s ní. Jsem opilý, zničený a zmatený...

Po docela dlouhé době jsem neřídil, takže jsem do sebe napral nějakých pět piv plus tři sklenice irské whisky. (To píšu především proto, kdyby si někdo stěžoval na překlepy nebo nesrozumitelnost textu.) Hlavně jsem dospěl k tomu, proč je můj život tak nějak "pičou ke zdi", jak se říkává.
Přivedl mě k tomu Miloš Čermák v asi dva týdny starém Reflexu. Jemu za tento poznatek tedy patří můj dík. Díky němu jsem se dozvěděl, že existuje webová stránka, která obsahuje Top 10 týdenních hitparád z osmdesátých a devatesátých let (http://grabb.it/tv). Nelenil jsem a našel jsem si týden kolem 13. března 1984, kdy jsem poprvé spatřil světlo tohoto (tehdy ještě bipolárního) světa.
Už se nedivím, že žiju nepříliš kvalitní život. S takovými sudičkami. Tehdy vedl žebříčkům hit Jump od americké kapely Van Halen – píseň, kterou jsem vždycky nesnášel pro její stupiditu. Na druhém místě se umístila Gabriele Susanne Kerner, tedy Nena, a její 99 Luftballons. Prý píseň proti atomovým bombám. Nejsem němčinář, tak nemůžu posoudit. Každopádně však hudební kýč.
Dosud jsem netušil, co mě to od kolíbky pronásleduje. Kde byli U2, REM, či aspoň Paul McCartney? Prostě ti, kdo dělali v osmdesátých letech aspoň nějak zajímavou muziku? Kdo mi předurčil "hity" z Pasadeny či hagenu?
A kdo hudebně pronásleduje vás?