Náš pussydent už za necelé dva roky stihl urazit mnoho skupin občanů, včetně handicapovaných, ukrajinistů a neandrtálců. Koho urazí příště? Čeho se ještě dočkáme během dalších tří let jeho mandátu?
Zatím poslední skandální výroky pronesl náš pussydent včera na adresu handicapovaných. Postižené děti by se podle něj neměly integrovat mezi ty ostatní, protože jsou podle něj šťastnější "v rovnocenném prostředí". Už tím vlastně ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, tiše sděluje, že handicapovaní jsou podle něj méněcenní. Takovýmito prohlášeními to začíná, ale někdy to končí genocidou. Máme dostatek zkušeností z druhé světové války.
Není divu, že už včera večer začali mnozí uživatelé na sociálních sítích sdílet nápis "Je suis handicapé." Všichni jsme svým způsobem handicapováni, i když se náš handicap zrovna neprojevuje. Nikdy nevím, jaký handicap mě může zítra postihnout. Mnohem horší je však mantální handicap hlavy státu a všech, kdo uvažují stejně jako on. On sám je přitom postižen i pohybově (byť chodit může), takže by si měl své výroky dvakrát rozmyslet. V souladu s jeho včerejším výrokem bych navrhoval, aby pussydent trávil zbytek svého mandátu v "rovnocenném prostředí", které si už na Pražském hradě stihl vybudovat. Dokud tam má teplo, kuřivo a chlast, pak není důvod, aby vylézal ven.
Největším problémem pana pussydenta je, že často nepřemýšlí o důsledcích svých výroků, a není schopen si předtím alespoň zjistit základní fakta. Nebo je nechce znát, což je snad ještě horší. Měl by si doplnit znalosti o Banderovi, o postižených, ale i znalosti anglických sprostých slov, když už je používá.
Myslím si, že pro mnoho z nás je naopak velmi prospěšné, pokud můžeme spolupracovat s handicapovanými spoluobčany, ať už mají jakýkoliv handicap. Jsou různé typy postižení. Některá postižení ani nejsou navenek viditelná, jiná představují překážku jen v pohybu nebo ve smyslovém vnímání, ale nemají žádný vliv na další schopnosti člověka. V případě mentálních postižení je samozřejmě důležité, jak silné postižení je. Lidé s lehčími formami autismu se mohou bez problémů integrovat do společnosti, jiní potřebují určitou asistenci. Pouze osoby s těžším mentálním postižením by bylo obtížné integrovat do školy nebo do zaměstnání se všemi ostatními. I tito mentálně postižení si však rozhodně zaslouží naši úctu.
V současnosti je u nás už přes sedmdesát procent dětí s nejrůznějšími handicapy vzděláváno v běžných školách formou individuální integrace. Jsou to zejména děti se smyslovým nebo tělesným postiženým. Myslím si, že tato inkluze funguje skvěle, a pussydentovy výroky jsou až za hranou listiny základních práv a svobod.
Obdivuji všechny handicapované, kteří si ze svého postižení nic nedělají, a naopak si z něj dokáží dělat legraci.
