O stereotypních předsudcích genderových aktivistů

Sami sice dle svých slov bojují proti stereotypům a předsudkům, ale sami jsou jimi zatíženi. Hlavně že toto vyčítají jiným, ale máslo na jejich hlavách lze snadno odhalit.

„Inspirativní žena“ Jana Valdrová (zde) se pouští do úvah, o kterých nemá žádnou páru. Proto jsem genderově „zhřešil“ a použil v nadpisu mužský tvar (genderový aktivista), byť v tomto případě budu psát v kontextu odkazu o omylu jedné ženy. Tento omyl však nezastává jen ona, je rozšířený i mezi dalšími aktivisty (a patrně hlavně mezi aktivistkami). Cituji její námitku k použitému rodu:

„Když jsem nastupovala na bohemistiku v Brně, vedoucí katedry nás hned na první přednášce uvítala slovy „vážení kolegové“ a pak se zeptala, proč může použít mužský rod pro nás všechny, ale ženský ne.“

At teď k tomu omylu, cituji z článku:

„Třeba naše IT fakulty se trápí nedostatkem žen, ale nejde jen o to je oslovit – a to neznamená jen dát tam ženský rod – ale také si všímat, jak dívky na školách smýšlejí o oborech. Už tam se dělí na ženské a mužské obory. Ale změna dlouho trvá. Ti kapři, co jsou na rozhodovacích pozicích, si ten mužský rybníček nechtějí vypustit a nechtějí v něm dát prostor i ženám.“

Přesně o tomto problému jsem psal už před lety, zde. Ženy to prostě většinou nebaví (jak jsem zjistil při zcela konkrétních debatách se ženami a lákáním jich mezi programátory). Prostě sezení před počítačem bez zbytečného klábosení s kolegy pro ně není dostatečně uspokojující. Takže profese, která byla na samém začátku zamýšlena právě pro ženy, se stala mužskou doménou přirozeným vývojem. Avšak v IT je obecně tak zoufalý nedostatek lidí, že stačí jen mít zájem a něco umět, a firmy po takovém člověku skočí bez ohledu na pohlaví. Uvedu dva konkrétní příklady, které se staly v době po napsání dřívějšího článku.

Přišel jsem do firmy, která byla čistě mužská. Řekl jsem tedy nenene, potřebujeme tu nějakou programátorku. Zašel jsem za majitelem, vyložil mu situaci a dostal jsem svolení programátorku sehnat. Dal jsem tedy na ajťáckou fakultu genderově zcela nekorektní inzerát s tím, že hledám pro firmu programátorku (a právě ji, ne kluka). Programátorka se přihlásila, je ve firmě dodnes.

Mám dceru, která dříve neměla žádné ajťácké sklony. Tedy jsem nic neřešil a nechal ji, ať si hledá nějaký svůj vlastní zájem. Spolu s ní jsem zkusil založit cukrářskou výrobnu (napsal jsem o této akci několik blogů, vlastně o bitce s úřady ohledně cukrářské výrobny). Pokus zkrachoval, dcera tedy hledala jinou práci. Po nějakém lichém pokusu jí jeden kamarád řekl, že v nějaké IT firmě hledají testera pro jejich programy. Dceru tam přijali, byť byla oborem naprosto nedotčená. Žádné znalosti, žádné zkušenosti z oboru, prostě čistý nepopsaný list. Jen věděla z pozorování mě, že se v IT dá celkem slušně vydělat. Ve firmě vsadili na to, že se to holka naučí za běhu. Naučila se a zjistila, že jí to baví. K tomu jsem jí dodatečně vysvětlil, že nemusí jen tupě klikat na obrazovky, ale že testy se dají i naprogramovat. Že by se tedy měla naučit programovat a pak bude za hvězdu, která nebude mít nouzi o práci. Sice to chvíli trvalo a stálo mě to něco přemlouvání, ale naučila se i to. Teď už o její budoucnost nemám žádnou obavu a jsem rád, že projekt s cukrárnou nevyšel. Má ajťácký příjem.

Představa genderových aktivistů, že muži mezi sebe nechtějí pustit ženu do lukrativního oboru, je lichá. Tak lichá, že je to stereotypní předsudek. Jak je vidět, pustěj, stačí jen mít zájem a ochotu učit se nové (nikoliv jednoduché) věci.

Jak píšu v předchozím článku – stále nemám rád genderové feministky. Nejsou totiž schopné zajistit vyšší podíl žen mezi programátory.