Nechápu „logiku“ fandů soudem uznaného lháře a podvodníka

Nesnáším lži. Z velmi praktických důvodů. 1) Snadno zapomínám, takže bych se ze lži brzy snadno usvědčil a nechci si pamatovat, co jsem komu nabulíkoval.

2) Ze zkušenosti (vlastní i převzaté) vím, že i drobná lež má ve výsledku horší následky, než přiznaná pravda, jakkoliv může být v daný okamžik pravda nepříjemná. Příklad: kamarád vás zve na koncert, vy mu zalžete, že nepůjdete, protože už máte něco jiného. To „něco jiného“ znamená, že na ten koncert jdete s někým jiným. Někdo by tomu mohl říct milosrdná lež, aby se ten druhý nenaštval, že na něj kašlete. Problém nastane v okamžiku, kdy se na tom koncertu potkáte. I tímto způsobem lze přijít o kamarády. Přitom stačí říct, že jsem se na té samé akci domluvil už s někým jiným.

3) Mnoho lidí lže proto, aby získali pro sebe nějakou výhodu na úkor druhého. Tedy se pokouší někoho podvést, aby měli neoprávněný zisk. Nechci, aby někdo podváděl mě, tedy nemůžu ani já podvádět jiné. Tato rovnice je velmi jednoduchá. Důsledek je také jednoduchý – známým lhářům se vyhýbám, protože pokud to neudělám, jednou obelžou a podvedou i mě.

V diskuzích se často setkávám s tím, že lidi nechápou význam pojmu lež a mají za to, že lež je takové tvrzení, které je v rozporu s jejich přesvědčením. Tedy něco málo definic (v uvedeném smyslu, tedy v oblasti výroků):

Pravda je výrok, který je v souladu se skutečností.
Nepravda je logicky výrok, který je v neshodě se skutečností.
Lež je pak takový nepravdivý výrok, u kterého si je mluvčí vědom, že je nepravdivý. V oslabené verzi můžeme za lež označit takový nepravdivý výrok, u kterého dle okolností důvodně očekáváme, že mluvčí by měl vědět, že říká nepravdu.

Z uvedeného lze dovodit, že nechci, aby můj majetek spravoval někdo, kdo lže a podvádí. Protože mě nakonec nějak okrade. To platí i o majetku státu, který je nějakým způsobem také můj – minimálně ve smyslu, že do něj přispívám. Ale už nedostanu zpět služby v hodnotě odpovídající tomu, co stát vybere. Jen proto, že někdo část takového majetku rozkrade.

Pokud je někdo uznaný za lháře a podvodníka i soudem, pak se jedná o lháře známého. Tedy nechápu, jak ho někdo může volit. Na položenou otázku „proč někdo volí soudem uznaného lháře a podvodníka“ jsem dostal například takového odpovědi:

„Joudo použij někdy mozek, tedy jestli máš a zkus si zjistit preference. Nejenom ANO ale i dalších. Lotry volí jen hlupáci a lotři. V které jsi skupině? V obou?“

„Ještě není uznaný, život i tak půjde dál, Vstanou noví bojovníci...“

Já na to, že uznaný je. Místo odpovědi k věci jsem se dočkal argumentačního faulu:

„Vy jste nikdy nic nezatloukl? Hoď kamenem kdo jsi bez viny.“

Na mou odpověď že nikdy tak, abych kvůli tomu musel k soudu, jsem obdržel neskutečně „logickou“ reakci:

„Pro něj je však padesát melounů jako malá lež, třeba učil své potomky makroekonomicky přemýšlet ...“

Atp. Fakt nevím, co se těm lidem honí hlavou. Lež jim nevadí, podvod jim nevadí a ještě ho obhajují… Uznávám, že ve vysoké politice lžou a podvádějí nejspíš úplně všichni. Je to důsledek jevu, kterému se říká korupce moci. Jenže jsou tu rozdíly v míře lhaní a podvádění – tedy budu volit tak, aby se ten největší lhář a podvodník pokud možno nedostal k moci. Co vede lidi k tomu, aby volili ty nejhorší z nejhorších? Slepota? Hloupost? Závist? Stejné charakterové vlastnosti – tedy prolhanost? Neschopnost správně posoudit míru zla? Můžete mi to někdo vysvětlit tak, aniž by vysvětlení skončilo některou z uvedených vlastností?