„Moudrost stáří“ je fejk pro udržení sebevědomí starců

Myslíte si, že se se stářím pojí moudrost? No nevím – školy nemám, vědecké výzkumy jsem si nedělal, ale pozoruju chování lidí kolem sebe. U řady z nich už dlouhodobě.

Moji úvahu samozřejmě nemusíte brát vážně, ale zkuste se nad tím aspoň zamyslet. Rčení o moudrosti stáří nejspíš vzniklo v době, kdy se za stáří považoval věk kolem šedesáti let. V tomto věku už člověk sice nic oslnivého nevymyslí, ale stále dokáže udržet kontakt s realitou díky svým zkušenostem. Osmdesáti a více se tehdy dožívali jen výjimeční jedinci – a ti, kteří se dožili, jako by si svými strastmi doprovázejícími stáří měli odpykat něco ošklivého, co v životě provedli, nebo svou stařeckou nesnesitelností trestat potomky.

No dobře, pokus o vtip – tehdejší životní podmínky a úroveň lékařské péče jednoduše nedovolovaly většině lidí dožít se zchátrání mozku. Kdo se dožil vyššího věku (řekněme kolem sedmdesátky), tomu mozek většinou ještě jakž takž fungoval, a mohl tedy trousit svá „moudra“.

Dnes je situace jiná. Vysokého věku se dožívá značná část populace, takže důsledky vidíme všichni. Čím je člověk starší, tím hůře mu mozek funguje – se všemi problémy, které s tím souvisejí. Hodně staří lidé už mívají potíže se správným rozhodováním a pokud mají možnost volby, často si vybírají tu nejhorší variantu. Samozřejmě s přesvědčením, že se rozhodli správně.

Tvrdí-li někdo nad padesát, že věk je jen číslo, pak u něj proces degradace zřejmě nastal s předstihem. Respektive – jako hranici bych namísto věku označil spíš meno-/andropauzu.

Že se nejedná pouze o mé osobní pozorování, potvrzuje i tento článek (zde). Cituji podstatnou pasáž k tématu:

„Pravidelný trénink mozku kognitivnímu výkonu vůbec nepomohl, zato stárnutí mělo na paměť i rozumové schopnosti extrémně negativní vliv,“ osvětlil Owen.

Prostě stárneme a blbneme – je to nevyhnutelné. Moudrost se s přibývajícím věkem naopak čím dál rychleji vytrácí. Ostatně je to vidět i na tom, jaké skupiny lidí koho volí. Například mi rvalo srdce, když mi jeden dříve přesvědčený antikomunista před volbami obhajoval to nejhorší, co tu komunisté po sobě zanechali – bývalého komunistu a estébáckého práskače. Rozumový úsudek a schopnost soustředit se na podstatné se vytrácejí; navrch získávají podružné vlastnosti – převážně emocionální, méně už racionální.

Ať to beru z kterékoliv strany, starý člověk by už neměl činit zásadní rozhodnutí s dlouhodobým účinkem. Se stoupajícím věkem totiž roste i pravděpodobnost, že rozhodnutí bude špatné – možná až opravdu hodně špatné.

Jako příklad lze uvést nápad, který se občas objeví: že existuje-li omezení účasti ve volbách zdola, mělo by existovat i shora. A za to bývá autor takového názoru okamžitě lynčován. Čím jsem starší a čím déle pozoruju chování starých lidí kolem sebe, tím zajímavější mi ta myšlenka připadá.

No – než mě začnete lynčovat, vemte si prosím aspoň na rok k sobě domů nějakého opravdu starého člověka a pak se vraťte lynč dokončit.

Omezení v rozhodování se přitom netýká jen možnosti volit, ale i být volen (tedy zastávat funkce, v nichž je rozhodovací schopnost klíčová), stejně jako uzavírat manželství či činit jiná zásadní rozhodnutí, která mohou dlouhodobě ovlivnit život. Pokud by někdo chtěl výjimku, měl by projít testem rozumové způsobilosti.

Toto si musím zavčas zafixovat do paměti, abych byl schopen nechat zásadní rozhodování na jiných, až se do fáze výrazného zblbnutí dostanu sám. A starouš, kterého jsem tímto urazil, protože jemu to přece ještě myslí dobře, nechť si udělá čárku. 😊