K Fikáčkovu „důkazu“ neexistence Boha

Nedávno zde vyšel redakční blog o knize Jana Fikáčka (dále autor), v níž prý vysvětluje i neexistenci samotného Boha. Mám za to, že se autor pouští do oblasti, které nerozumí.

Pod článkem (zde) se rozbujela bohatá diskuze. Zkusím z ní shrnout to podstatné plus přidám další názory. V diskuzi se autor odkazuje na svůj starší článek (zde), jehož argumentaci zde rozeberu. Mým cílem není dokazování existence Boha, ale poukázání na logické chyby při dokazování jeho neexistence. Byť je autor stále i po obsáhlé diskuzi přesvědčen, že jeho logika je bezchybná.

Tvrzení z článku (cituji): „Obvyklou námitku proti tomuto důkazu, že je třeba nejdříve boha definovat, a pak ho můžeme teprve vyvracet, vyloučíme snadno. Má-li cokoliv byť jednu jedinou nemožnou vlastnost, je jasné, že to nemůže existovat. Uvážíme-li třeba trojúhelník s pěti vrcholy, už tato jediná informace o počtu vrcholů zcela stačí k tomu, abychom věděli, že takový nemůže existovat.“

V článku rozlišuje absolutního Boha (dále s velkým B) a relativního boha (dále s malým b). Nemohu si pomoct, ale máme tu pojmy, kterým je třeba rozumět. Začněme Slovníkem spisovného jazyka českého (zde).

absolutní 1. na ničem nezávisící, s ničím nesrovnávaný; naprostý; úplný, nepodmíněný, bezpodmínečný; 2. ničím neomezený, nikomu neodpovídající; svrchovaný, nezávislý, samovládný;

bůh 1. v křesťanském pojetí nejvyšší bytost; 2. bytost člověku nadřazená, člověkem uctívaná; božstvo;

Autor se nejprve pokouší vyvrátit Boha, následně pak hovoří o bohu. Protože s bohem je to výrazně jednodušší, začnu jím. Autor po „vyvrácení“ Boha tvrdí: „Jestliže tedy v něco věříme, nemůže to být bůh, ale nanejvýš nějaký mimozemšťan, který je prostě daleko chytřejší než my. Jenže takový není v ničem absolutní a tedy nemůže být ani předmětem víry. Takový musí být každý relativní bůh. Můžeme ho pak zkoumat jen vědecky a racionálně. Víru, jejíž předmět se nemusí a snad ani nesmí dokazovat, je tak nutné nahradit vědeckou hypotézou, která se prokazovat musí nebo může být vyvrácena.“

Zde je už jasné, že je třeba vyjasnit si pojmy. Ze slovníku vidíme, že bůh je bytost člověku nadřazená, člověkem uctívaná. Tuto podmínku nesplňují jen případní mimozemšťané, ale i mnozí vládcové. Například mnozí egyptští faraonové byli považováni za boha, měli své uctívače i svůj kult a náboženské obřady. Podstatné zde není, zda lze takového boha zkoumat, ale jaký postoj k němu zaujímají lidé kolem něj. Podmínkou tedy je, že takový bůh ostatní lidi něčím převyšuje (například mocí, kterou jiní nemají) a zda má své uctívače.

Apoštol Pavel šel ještě dál, a za boha označil dokonce břicho: „Filipským 3:18 Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal, a nyní to pravím s pláčem, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; 19 jejich koncem je zahynutí, jejich bohem je břicho a jejich sláva je v jejich hanebnosti; ti myslí na to, co je pozemské.“

Tedy bohem může být i věc (také peníze, různé sošky atp.). Klíčovým zde je vztah člověka k jiné osobě nebo věci. Tím vztahem pak vzniká bůh. Člověk racionální a dostatečně vzdělaný se může oprostit od všech bohů, tím ale bohové nezaniknou. Takový krok by museli udělat všichni. Teprve pak by přestal existovat i poslední bůh. Závěr je celkem jasný: bohů existuje velké množství. Abychom mohli rozhodnout o existenci bohů, nutně potřebujeme definici boha. Bez ní můžeme plácat co nám slina na jazyk přinese.

A teď k tomu složitějšímu – Bohu. Použiju jeho vymezení, jak je popsané v Bibli. Nejde o to, abyste tomu věřili, potřebuji nějakou dostatečně úplnou definici pro další pokračování, a tu najdeme právě v Bibli. Bůh je v ní označen za stvořitele světa, nebes a země. Zároveň se o něm dovídáme, že není z tohoto světa. Tedy je patrné, že je mimo tento svět. Dále se dovídáme, že je všemohoucí a vševědoucí. Také že je nejvyšší (nejspíš ve smyslu nad všemi ostatními bohy) a věčný. A že se lidem dal poznat v osobě Ježíše Krista.

Autor se snaží předložit důkaz: „Tedy k vlastnímu důkazu: Když si vybereme bohy absolutní, to nejpodstatnější a zásadní na nich je, že jsou absolutní. Takový bůh je vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný, atd. Má se za to, že je to jeho hlavní síla a přednost, je to něco, co vzbuzuje ohromení, úžas, víru. Jenže je tomu právě naopak. Je to právě největší slabina koncepce boha.

Stačí uvážit, že absolutní znamená zcela bez výjimky. Absolutně vše znamená úplně vše, výjimky se nepřipouštějí, jinak by to nebylo absolutně vše. Je-li bůh tedy skutečně absolutní, musí být absolutní ve všem, v každé vlastnosti, která nás napadne. Jinak absolutní nebude a tím pádem nebude bohem.

Jenže v tuto chvíli je jasné, že když nás napadne jako vlastnost nepoznatelnost, zcela nutně musí platit pro boha absolutně. Bůh je tedy absolutně nepoznatelný. Nelze ho poznat absolutně jakýmkoliv způsobem, tedy ani rozumem, ani srdcem nebo emocemi, ani vírou, nijak.“

Pokud se podíváme na význam slova absolutní, pak můžeme říct, že Bůh by měl být absolutní vůči našemu světu. Tedy měl by být na něm nezávislý, nebýt jím podmíněný, nikomu se vůči našemu světu neodpovídat, být nezávislý. Platí to i pro svět, ve kterém existuje? Nevíme a může nám to být jedno, protože dle vymezení vše jmenované má platit pro nás a náš svět. Zkoumejme tedy platnost pro náš svět a podívejme se na předložené tvrzení – tedy zda platí, že je možné posuzovat opravu každou vlastnost, která nás napadne.

Proti nepoznatelnosti stojí poznatelnost. Má-li platit absolutnost ve všem, co nás napadne, stejným způsobem můžeme říct, že takový Bůh musí být absolutně poznatelný. Aspoň tedy ve všem, co jsme schopni poznat, protože naše schopnost poznání absolutní není. Autor nastavil testovací kritérium tak, že tyto dvě vlastnosti musí platit zároveň a absolutně. Pokud se vám nyní začne honit hlavou něco o logickém rozporu, pak se to honí správně. Zjevně tedy nelze vymýšlet cokoliv nás napadne. Začneme-li stavět systém testovacích kritérií, pak tento systém musí být vnitřně konzistentní, sám v sobě bezrozporný. Proti absolutní nepoznatelnosti je v přímém rozporu absolutní poznatelnost, tyto dvě vlastnosti se navzájem vylučují. Pokud vymyslíme nějaké kritérium, ke kterému existuje kritérium vylučující, nemůžeme ho použít k univerzálnímu dokazování.

Tímto považuji autorův důkaz za vyvrácený a ukazuje se, že bez definic se neobejdeme.

Jak píše jeden diskutér pod článkem – neexistenci čehokoliv nelze obecně dokázat. Lze jen zjistit, že to neexistuje teď a tady. Platí to tím spíš pro něco, co je už z definice mimo náš svět.