Jak jsem za komoušů sháněl jízdní kolo

Silniční kolo Favorit, s berany, přehazovačkou - joj, to byl kdysi sen mnoha kluků školou povinných. Co na tom, že takový přepych stál tehdy přibližně kolem půlky platu. Našetřil jsem si na něj, tak jsem ho musel mít.

Když mi bylo kolem dvanácti, už bylo trapné jezdit před kamarády na těžkém dámském kole značky Eska. Pravda, lepší Eska než drátem do oka, ale do kopce se na tom kole člověk opravdu nadřel. Nějak jsem dal dohromady peníze, trochu vypomohli rodiče, takže stačilo jít do obchodu a kolo prostě koupit.

Ouha! Kdo z vás nepamatuje, tak tehdy se nekupovalo, ale shánělo. To člověk musel oběhnou více obchodů - několikrát (sic!), tu se správně usmát na prodavačku, tu uplatit vedoucího a podobně. Později, už v plnoletosti, jsem takto nakupoval Prazdroj (byl lepší než dnes). Protože tehdy byl trh direktivně rozdělen a pivo se rozváželo převážně místně, byl v našem městě běžně dostupný pouze mostecký samoser (opravdu, fungoval jako šaratice, a byl jen o málo chutnější), vzácněji piva z trochu odlehlejších pivovarů. Prazdroj byl už tehdy velkým pivovarem, takže jím byla zásobena kromě plzeňska hlavně Praha, případně čas od času i další města. Naštěstí jsem měl v jedné prodejně nápojů za kamaráda vedoucího, takže když bylo třeba (a když byl na skladě, na prodejnu se prakticky nedostal), zavedl mě kamarád spiklenecky do skladu, naskládal mi lahve do tašky, aby nebylo vidět, co nesu a tak jsme si doma buržoustky užívali.

Zpět ke kolu, abych to nezamluvil. Zajít do prodejny, vybrat si kolo, zaplatit a odjet - zapomeňte holánkové zhýčkaní tržním systémem, nic takového neexistovalo. Pokud jste neměli konexe, neměli jste nic. Nastala tedy anabáze pravidelných návštěv prodejny Šicí stroje - jízdní kola. Zaujal jsem na několik měsíců roli prosebníka. Spočívalo to v tom, že jsem se po uctivém dotazu vždy dozvěděl, kdy by měli přivézt zboží a já se musel snažit, abych tam byl co nejdříve, než to koupí někdo jiný. Samozřejmě, bez konexí jsem byl bez šance. Po více návštěvách si mě všimla jedna prodavačka - snad jsem jí nějak padl do oka, nebo se jí mě zželelo - nevím. Nakonec jsem tedy jednal s ní, ona slibovala rezervaci. Občas se stalo, že neměla směnu, takže jsem utřel. Ale po několika měsících se na mě přece jen usmálo štěstí, ani jsem uvěřit nemohl. Prodavačka v obchodě, dovezli vysněný Farorit a na něm visela cedulka, že je už rezervován - pro MĚ, a BEZ úplatků! Takové detaily, jako barva a podobně, kdo by se tím trápil, když kolo bylo stejně jen jedno v celé dodávce. Splněný klučičí sen, mohl jsem slavnostně a hrdě odjet.

No řekněte - byl ten socialismus normální?

Pro mé milé čtenáře: zrovna nemám co dělat, tak se ventiluju psaním. Ale nebojte, určitě se to jednou změní a budete mít ode mě zas nějakou dobu pokoj.