Čí voliči jsou hloupější?

V podstatě periodicky se setkávám s „debatou“ na téma, čí volič je hloupější. Vesměs je to jen výkřik z víry, bez bližšího určení, proč je „ten druhý“ hloupější. Zkusme si tedy projít jednu možnou metodiku.

Mějme nějaký majetek. Třeba domy, které pronajímáme. Protože jejich správu nezvládáme, hledáme správce, který to umí líp než my. Dáme si inzerát a přihlásí se nám pár lidí.

O jednom adeptovi zjistíme, že soustavně lže. A že za ne zcela průhledných a jasných okolností dříve získal několik domů, jejichž původní majitelé skončili na ulici. Zato krásně slibuje, jak skvěle umí spravovat nájemní domy (prokáže se svým vlastnictvím a účetní prosperitou těch domů a je schopen se chválit dlouhé hodiny). Pokud takového člověka ustanovím jako správce svého majetku, jsem chytrý, nebo hloupý? Jaká je šance, že bude můj majetek spravovat k mému prospěchu? Nebo nakonec okrade i mě? Jak se říká, že kdo lže, ten i krade. Pokud někdo lže soustavně, považuji za jisté, že s takovým správcem o své domy nakonec přijdu a skončím v chudobě.

Politika pak v daném kontextu považuji za správce části svého majetku (daní, které odvedu). I přes to, že zaplacením daně přestávám mít tento majetek v držení. Ale i tak mě zajímá, jak bude s takovým majetkem nakládáno. Proto musím sledovat důvěryhodnost pokud možno každého, koho volím. Nebo aspoň šéfů skupin, které volím.

Vznesená námitka: lžou přece všichni politici.

Bez dalšího zkoumání myslím můžeme souhlasit s tím, že toto tvrzení lze minimálně v případě vrcholných politiků prohlásit pravdivé. Zde je však nutno jasně říct, co je lež. Ta je definovaná jako vědomá nepravda. Tedy lží není jakákoliv nepravda, ale jen takové tvrzení, o kterém mluvčí ví, že je nepravdivé. Pro další zkoumání můžeme za lež považovat i takové nepravdivé tvrzení, o kterém máme oprávněný důvod předpokládat, že mluvčí měl v dané situaci vědět, že jeho tvrzení může být či je nepravdivé. Lhářem tedy není ten, koho za lháře označíme, ale ten, u kterého umíme prokázat, že věděl (či vědět měl), že říká nepravdu. To je dost slabé místo, které mnozí neřeší a jedou jen na svých osobních pocitech. Pro mnoho lidí je lhářem ten, kdo říká něco, co se danému posluchači nelíbí. A pravdomluvným ten, kdo říká věci uchu libé. To je samozřejmě špatný úsudek. Nebezpečně špatný, protože v takovém případě si zvolíte špatného správce a o své domy přijdete zaručeně.

Z povahy věci se obtížně prokazuje nepravdivost výroků směrovaných do budoucnosti. Mnohem snadněji se naopak prokazuje nepravdivost výroků o něčem, co se už stalo.

Příklad: Fialovi se přisuzuje, že lhal ve věci nezvyšování daní. Pokud toto hlásal ještě před vypuknutím války na Ukrajině, pak lze důvodně očekávat, že v dané době byl o tom přesvědčen, tedy nelze takové tvrzení označit za lež. Za lživé tvrzení je to možné označit teprve v situaci, kdy v případě války na Ukrajině bylo jasné, že se bude jednat o dlouhodobější konflikt, který nutně bude mít nějaké dopady na hospodářství, a tedy i státní finance. Protože to tvrdil ještě koncem roku 2022, kdy už měl vědět, že je tu velký problém, lze jeho tvrzení v dané době označit za lživé. Navíc ke zvýšení došlo už začátkem dalšího roku, tedy považuju za prakticky jisté, že se koncem roku 2022 o zvýšení daní ve vládě minimálně diskutovalo. K tomu lze přidat několik málo dalších lživých tvrzení, které lze Fialovi přišít. A tak se stalo, že opozice Fialu prohlašuje za nejprolhanějšího politika.

Na druhé straně tu máme Babiše, který lže zcela systematicky, pořád, dokonce i když lhát nemusí. Za nejstupidnější lež považuju jeho opakované křivé přísahání na zdraví svých dětí. Takové lhaní je u mě zcela přes čáru a takový lhář má u mě doživotní stopku, protože něco takového osobně považuju za nenávist vůči svým dětem. Což je v mých očích bezkonkurečně nejpodlejší způsob lhaní, jakého se člověk může dopustit. Pokud takto lže ve vztahu ke svým dětem, pak mám za zcela jisté, že mě takový člověk okrade, kdykoliv k tomu bude mít příležitost. Takovému člověku bych nesvěřil ani hlídání piva na fesťáku, než se dojdu vyčůrat, natož správu svých nemovitostí. A už vůbec ne státních financí.

Problém samozřejmě není pouze u těchto dvou politiků, je třeba sledovat všechny. Tyto dva jsem si vybral jen jako aktuální „vzor“, na kterém jsem se pokusil popsat metodiku pro určování hlouposti – a také se zdůvodněním proč. Pokud přijmeme nepříjemný předpoklad, že lžou všichni, pak je zde třeba posuzovat další aspekty, jako závažnost haní, četnost, situace (zda lže, i když to není „nutné“) atp. Jinak pokud bude mít někdo nejasnosti ohledně prolhanosti těchto dvou zmíněných, na každou Fialovu lež bez problémů dohledám tři Babišovo lži. Než se pokusíte vypočítávat Fialovo lži, začněte prosím číst zde, abyste se neztrapnili příliš rychle.