Večerní hluchá tramvaj

Že cestující během jízdy mnohé zažije a hodně toho slyší, ví asi každý obyvatel města, kde jezdí veřejná doprava. Jen málokdy se ale stane, že by poté, co vystoupí z vozu, cítil abnormálně silné emoce. Většinou po několika minutách zapomene, mně se to tentokrát naštěstí nestalo.

Ten, kdo jezdí večer z práce, školy nebo baru, tak určitě zná situaci, kdy tichou tramvaj „přepadne“ tlupa mladistvých, kteří ani nemusí být pod vlivem alkoholu, aby ztropili takový hluk, že spolehlivě probudí i největší spáče – cestovatele. Sám v takovýchto skupinkách pobývám celkem často a vím, jak jednoduché je být hlučný. Naopak si však také z druhé strany barikády pamatuji, jak málo stačí k rozmrzelosti klidných sedících.

Vše začíná starým známým naskakováním do vozu, kdy každý schod vykřikne bolestí a došlap každého jedince spolehlivě rozhoupe celý jednadvacetitunový kolos. Seděl jsem tiše a očekával nápor pravé noční zábavy. Mladíci doprovázení jednou dívkou se posadili a…

Nemluvili. Začali na sebe gestikulovat a usmívat se při tom tak, jak se smějeme, když jsme zabraní do zajímavé diskuse. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaká hra, posléze mi došlo, že jde o znakový jazyk a tito moji vrstevníci se od nás liší jen tím, že neslyší a tudíž ani nemluví. To, jak se smáli a ukazovali si navzájem články v magazínech, jen podtrhovalo obrovskou sílu okamžiku. Nemám rád, když mě někdo zaujme natolik, abych z něj nemohl spustit oči, ale zde jsem si nemohl pomoci. Když jsem si uvědomil, jak moc bych byl rád (a zdaleka jsem asi nebyl sám), kdyby volali na celé kolo a smáli se, rušili celou tramvaj, ale nebyli sluchově postižení, zastavili jsme. První si skutečnosti, že na tom místě mají vystupovat, všimla hezká dívka a vyskočila, počala ukazovat na dveře a „mluvit“ ke svým kamaradům.

Tramvaj se rozjela a parta jen bezmocně ťukala na kabinu řidiče. Ten na další zastávce otevřel dveře a rozkřikl se na ně, proč jej při jízdě ruší. Nechápali, snažili se naznačit, že se omlouvají.

„Jsou hluchoněmí,“ řekl jsem řidiči, prosmýkl se kolem nich a vystoupil. Dívka na mě zamávala a já se usmál. Cítil jsem, že na tuto cestu jen tak nezapomenu.