Láska k dětem na africký způsob

Na dovolené v jižních státech nás nejednou průvodci informovali, že domorodci strašně milují své děti. Přitom jsem měl pocit, že se jaksi máme zastydět. Ve skutečnosti je to jinak. Ztráty jsou povoleny a vždy si mohou udělat nové.

Je už to hezkých pár let, kdy jsme s několika rodinami kamarádů byli na výletě a šli jsme po silnici v kopcích, samá zatáčka. Děti, kterým tehdy bylo kolem 6-10 let, neukázněně pobíhaly sem a tam. Kamarád byl pokárán svou manželkou, že na ně nedává pozor, že je něco může přejet. Jeho odpověď si pamatuji dodnes: To je holt přirozený Darwinův výběr. Nech je bejt, kdyžtak si uděláme nové děti.

To bylo samozřejmě v žertu, ale vzpomněl jsem si na to nedávno, když nějaký imigrant zodpovídal dotaz reportéra, proč riskují životy svých dětí plavbou přes Středozemní moře. Odpověděl podobně. Že je sice strašně miluje, ale pokud se jim něco stane, udělá si v Evropě nové.

Afrika je velmi bohatý světadíl, ale žádný světadíl není dost velký na to, aby ho populační exploze nedokázala zruinovat. V Africe se to stalo realitou, většina lidí se nedokáže uživit a potřebuje naopak ještě něco přidat, aby vůbec přežila. Důchodové zabezpečení od státu, jakkoli nám připadá nedostatečné, tam vůbec neznají. Nikdo tam nevěří, že by práce mohla přispět k tomu, že by se člověk samostatně uživil. Místní hluboce zakořeněná kultura tedy považuje děti za bohatství, které je nutné pro život v pokročilejším věku. Když z dvaceti dětí přežijí čtyři, které rodiče mohou uživit, pak je smysl života naplněn a stařec požívá vážnosti.

Evropané prošli zcela jiným vývojem, který je přivedl k názoru, že k blahobytu je potřeba, aby se každý dokázal uživit svou prací a aby kromě nekřesťanských daní zároveň vyprodukoval ještě něco navíc. To potom může věnovat někomu jinému, především svým dětem. Samozřejmě je potom nesmírná ztráta, když takové dítě, kterému jsme celý život věnovali lásku a investovali jsme do jeho budoucnosti všechno, zmaří svůj život třeba drogami nebo zemře, ale důchod od státu zajistí život alespoň v relativní bídě.

V tom je právě rozdíl mezi námi Evropany a Afričany. Evropané potřebují své děti, aby měli komu dát lásku a předat svůj odkaz. V takovém přístupu je nutné, aby dětí nebylo mnoho. Je třeba upřednostňovat kvalitu před kvantitou.

Afričtí imigranti potřebují děti proto, aby je ve stáří uživily. Umíte si proto představit, že vyměřování sociálních dávek podle počtu dětí v Evropě je pro ně něco neodolatelného. Na kvalitě potomstva vůbec nezáleží, pouze na jeho počtu. Z jejich pohledu na svět je to ráj na zemi. Nějaké zvaní do Evropy je jen třešničkou na dortu jejich představ, které je přesvědčí o tom, že skutečně nemusí umět dělat nic kromě dětí. Navíc Evropa zajistí nízkou úmrtnost jejich dětí, takže jaký mají problém? Problém má Evropa. Společně s jejich odmítáním pracovat, spíše odhodláním nepracovat, je poslední vývoj pro Evropu zničující.

Nevěřil bych před pěti lety, že něco takového napíšu. Toto je sice jen mužský pohled na věc, ženy se na smrt vlastních dětí asi dívají jinak, ale ty mají v Africe stejně jen minimální šanci o čemkoli rozhodovat.